V listopadu 2019 jsem zveřejnil na blogu Nový Film Šimona Holého text „Co mi chybí v českém filmu”, subjektivní úvahu o krizi české hrané tvorby. Snažil jsem se pro sebe pojmenovat proč současné české filmy, s výjimkou Nabarveného ptáčete Václava Marhoula, nezaujaly v posledních 20 letech selektory hlavních soutěží festivalů v Cannes, Berlíně a Benátkách.
Poukazoval jsem na několik problémů: českým hraným filmům chybí výrazná, současná a univerzální témata. Jsou také neosobní, nevýrazné formálně, napodobují evropské styly, neprezentují subjektivní vizi světa a nevedou s divákem upřímný rozhovor. Pořád utíkají v minulost, primitivní zábavu, narativní schémata, konvenčnost a lokálnost. Kinematografie je neoriginální, opatrná, povrchní, neautentická – nevyvolává živou debatu, protože nereaguje na to, co se v nás a kolem nás reálně odehrává.
Položil jsem si tenkrát otázku: Proč dělat další nevýrazný český film, který nikomu nevadí, nikoho se netýká a nemluví zajímavým způsobem o něčem opravdu podstatném? Myslím, že problém je pořád aktuální, pokud ne ještě aktuálnější. Neustále vznikají formálně nezajímavé filmy bez silného tématu, které se mnohokrát ani nepokouší mluvit o tom, co je pro nás a pro současný svět podstatné. A kvůli tomu se český film nemůže probojovat do hlavních soutěži tří nejdůležitějších světových festivalů. Já sám nejsem Čech, ale žiju a točím v Čechách, v češtině, za české peníze, s českými herci a štábem, takže český kontext mi není lhostejný a cítím se jeho součástí.
Kritizovaní je samozřejmě dost snadné, tak jsme se rozhodli něco udělat. Od roku 2019 jsme společně s Šimonem Holým a Terezou Vejvodovou natočili 5 filmů – krátkometrážní Jiří Pes Uprchlík a Vymezení, a další tři celovečerní hrané filmy Zrcadla ve tmě, Hranice Lásky, A pak přišla láska…. Nemáme pocit, že ty filmy jsou dokonalé, spíše naopak. Do jisté míry je definuje nedokonalost. Zároveň ale nabízí slibný směr hledání. Těchto pět filmů spolu s mým připravovaným filmem Nebezpečný víkend, Terezou Vejvodovou připravovaným celovečerním debutem Pokoj a dvěma připravovanými filmy Šimona Holého Thinking David a Chica Checa, je Nová česká intimita.
Co nás spojuje a čím se odlišujeme?
Spojuje nás zájem o intimitu. V Čechách se toho moc neděje, ale uvnitř Čechů se toho děje hodně. Potlačované emoce, vytěsněné, nepohodlné podvědomé obsahy, temná zákoutí našeho nitra. Tohle je nepopsané teritorium, terra incognita, kterou současná česká kinematografie programově ignoruje jako nepodstatné téma. Filmům, které se zaměřují na intimitu, se říká „vztahovky”. Mají paušálně negativní konotaci, jako něco banálního, méněcenného. Jako kdyby Češi opovrhovali emocemi, možná se za ně dokonce styděli. Možná ten odpor pochází z toho, že emoce jsou v Česku soustavně potlačované, že se Češi emocí bojí a nechtějí se nimi zaobírat. A přitom žijeme a umíráme uvnitř, v našich potlačovaných negativních emocích, přetvářkách, v podvědomí, vytěsněné vnitřní bolestí a popřených totožnostech. Jako tvůrci Nové české intimity považujeme tyto vytěsněné niterní obsahy za středobod našeho autorského zájmu a zároveň za nejpilněji střežené tabu v Čechách.
Co ještě kromě nedokonalosti spojuje filmy Nové české intimity? Naše filmy lze obecně pojmenovat jako odvážné herecké experimenty, ve kterých se fixně nedržíme scénáře a dáváme hercům svobodu, aby spolu s námi mohli prostřednictvím řízené improvizace hledat výsledný tvar filmu. Jsme proti přístupu, kdy jsou herci loutkami v rukou režiséra a recitují nepřirozené věty nadiktované scenáristou. Scénář pro nás není Bible, ale jen výchozí bod ke svobodnému a intuitivnímu experimentu.
Naše filmy se snaží být maximálně osobní, a to jak tematicky, tak formálně. Témata vycházejí z autentických zážitků režisérů a herců, vznikají levně v rámci velmi omezených rozpočtů, za každou cenu se pokouší o autorskou upřímnost a autenticitu, jsou formálně a tematicky odvážné. Jde nám o ostrý a nekompromisní pohled dovnitř, do intimity – o překračování hranic toho, co je příjemné a přijatelné. Zkoumáme to, kam až se můžeme dostat s kamerou, abychom zachytili to podstatné uvnitř každého z nás. Snažíme se mluvit o tom, co se teď a tady odehrává v nás a kolem nás, nekopírujeme existující styly a hledáme nové obsahy a novou formu.
Nepodřizujeme se požadavkům trhů, fondů, trendů, selektorů a expertů. Díky tomu, že částečně sami tyto filmy produkujeme, můžeme se snažit být maximálně nekompromisní, upřímní, provokativní a svobodní v rámci vzniků filmů. Snažíme se hledat radikální formu, která popíše vnitřní konflikty, naše vnitřní peklo. Jde nám o vytvoření inkubátorů tlumených emoci, ve kterých se snažíme odhalit naši vnitřní lež a říznout do něčeho opravdu živého a bolavého.
Co nás nezajímá?
Vymezujeme se vůči kinematografii národních pomníků. Noční můrou se stávají další a další filmy, které oživují mrtvoly slavných osobností českých dějin. Jakou mrtvolu exhumujeme příště? Kdo bude strašit zítra? Karel IV? Jiří z Poděbrad? Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic? Jaký smysl má oživování mrtvol za desítky milionů korun? Aby tady zase strašily ve vyžehlených kostýmech z Barrandova? Je to hra na jistotu. Sice se ty projekty dobře financují, ale blbě se na ně kouká. Co budeme dělat, když jednou dojdou mrtvoly? Kino není Halloween!
Nová česká intimita se chce zaměřit na něco živého, něco co se nás reálně týká. Chceme se konfrontovat s naší vnitřní autentickou bolestí. Nehledáme útěky do minulosti, nejde nám o povrchní pohled na zdánlivě atraktivní novinová témata, ke kterým nemáme reálný osobní vztah. Snažíme se jít s kamerou odvážně dovnitř, do hlubin naší duše a našich dlouho potlačovaných emocí. U zrodu filmu musí být silný a autentický zážitek, ať už autora předlohy, scenáristy, režiséra nebo herce. Autenticita a odvaha pohledu nestojí téměř nic.
Nezajímá nás opakování světových trendů a kopírování arthousového designu zavedených režisérů. Nikdo nepotřebuje českého Hanekeho, Loache, Bressona nebo variantu rumunské nové vlny a skandinávské detektivky. Neslábnoucí kult české nové vlny 60. let vyvolává dojem, že byla tím posledním a jediným, co bylo v české kinematografii živé, výrazné a autentické. Pro Boha, to bylo 60 let zpátky! Česká nová vlna je něco jako vzpomínka na ukřižování Krista, po kterém následuje už jen opakování mrtvého rituálu, restaurování, vzpomínání, uctívání, oprašovaní, kopírování. Jako kdyby naše generace neměla co říct, bála se mluvit svým vlastním jazykem a jen jedničkářsky recitovala ozkoušené příručky starých mistrů, abychom nebyli za trapáky. Ten přístup není tvůrčí a jen prohlubuje zpátečnictví a lokálnost domácí kinematografie. Nechtěné parodie děl zavedených tvůrců nás rozhodně neposouvají vpřed. Za nás je lepší byt trapný a nedokonalý, ale aspoň trochu originální a autentický.
Nejde nám o odvyprávění dalšího příběhu neutrálně formálním způsobem, ale o subjektivní autorskou vizi světa, o unikátní audiovizuální kód, který vychází ze silného tématu, který není autorovi lhostejný a který je otiskem jedinečné osobnosti autora. Hledáme formu, která nese význam, ne o plochý záznam události a hereckých výkonů. Programově nechceme být spisovní, hledáme spontánnější a rafinovanější prostředky osobního autorského vyjádření. Nejde o jednu paušalizovanou formální metodu, spíš o nekompromisnost jednotlivých tvůrců v hledání unikátního pojetí pro ně důležitého tématu. Ale hlavně jde o to za každou cenu nekompromisně ty filmy točit, ne o nich neustále mluvit a kritizovat. Natočený autorský film je jediná smysluplná odpověď.
O co se snažíme?
Nová česká intimita jsou filmy, které vznikly ze zoufalství, jako provokace a pokus o oživení stojatých vod české kinematografie. Je to naše vzpoura proti systému, vzniklá z touhy vzít osud do vlastních rukou, nečekat několik let na zelenou a doufat, že nám konečně někdo ten film schválí, zafinancuje a vyprodukuje. Máme dost poslouchání, jak se mají dělat filmy. Nikdo není autorita, protože s nikým v Čechách se momentálně nepočítá na nejdůležitějších světových festivalech. Možná někdo kdysi věděl nebo ví, jak dělat svoje filmy, ale nikdo nám nemůže dávat návod na to, jak udělat film, který se sami snažíme udělat po svém. Máme dost poslouchání rad profesionálů, expertů a kritiků, kteří se staví do pozice autorit a určují, co je dobré a co je špatné. Nikdo neví, jak se to dělá správně, musíme se s tím konečně všichni smířit a společně hledat východiska.
Nová česká intimita se snaží vymanit schématům, formátům, škatulkám, strukturám, trendům, kvótám, paušálům, plagiátům, remakům, falešné korektnosti, doslovnosti, banalitě, všeobjímajícím klišé a nátlaku. Bojujeme proti mentalitě české pohody, chceme vám pokazit večírky, chceme rušit váš noční klid. Nehrajeme na jistotu, my jsme nejistota, hledání, svoboda, neuchopitelnost, ambivalence, provokace, nejednoznačnost, nebezpečí. Nemusíme se vám nutně líbit, důležitější je pro nás nespoutanost a upřímnost osobního projevu. Kultura za nás musí být živá, autentická, osobní, nepohodlná a konfrontační. Věříme, že českou kinematografii mohou spasit jedině radikální autorské experimenty.
Svět se teď mění s takovou rychlostí, že pokud na něj chceme reagovat, musíme jednat okamžitě, jinak přestáváme být aktuální. Chceme se kvůli tomu vymanit systémovým schématům zdlouhavého vzniku filmu, která ničí jeho životnost a autenticitu. Chceme se vymanit cenzuře dramaturgů, pedagogů, mentorů, „expertů” všeho druhu, kteří nás formátují podle příruček, trendů, kvót a vlastního omezení. Z té všeobjímající systémové opatrnosti a nesvobody mohou vzniknout jen mrtvé, opatrné, nezajímavé filmy, které se snaží zalíbit všem, ale nemají páteř a ksicht.
Nejde o to, že se chceme povyšovat nebo někoho shazovat, nemáme na to ani nárok. Snažíme se spíš diagnozovat problém, který způsobuje, že kinematografie není živá a nikoho reálně nezajímá. Potřebujeme vyvolat vášnivou a upřímnou debatu o kinematografii, která jí dá impuls k odvážnému hledání nových forem. Poplácávání se po ramenou a pomlouvaní za zády tu situaci a atmosféru vzniku filmů nezlepší. Musíme se začít bavit o českých filmech bez falešné korektnosti, která způsobuje to, že přestáváme být upřímní a osobní. Začínáme být paušálně „slušní” a nezajímaví, ale hlavně neautentičtí. Chybí upřímný dialog. Musíme se v těch filmech a díky těm filmům začít upřímně bavit o tom, co je pro nás to nejpodstatnější. Máme už všichni plné zuby srandiček a bruslení po povrchu. Musíme být odvážnější, upřímnější, radikálnější a osobnější ve vztahu k filmu. Ještě tam nejsme, před námi dlouhá cesta, ale směr je hodně slibný. Jsme v prdeli, ale je vůle a naděje se z toho dostat ven.
Chceme vidět ve filmu živého člověka, dostat se dovnitř jeho nejvíc střežených tajemství. Chceme v něm konečně uvidět sami sebe. Nejdůležitější je pro nás kontakt – sama se sebou, se svými emocemi a s lidmi kolem nás. Proto nám jde o intimní kontakt s živými postavami ve filmech, které děláme a na které se chceme dívat – o opravdové, hluboké setkání s druhým člověkem na které nemáme šanci, čas, odvahu nebo příležitost v reálném životě. Jde o pohled dovnitř sebe, do hlubin naší duše plné protikladů.
Film nám má připomenout proč žijeme, co je podstatné a co je pravdivé. Jde o film jako důležité setkání s člověkem, na kterém nám opravdu záleží. Jako setkání s dobrým kamarádem, nebo s něčím hlubokým a nebezpečným v každém z nás, na co jsme dávno zapomněli nebo se snažíme zapomenout. Jde o film, který umožní nahlédnout za iluzi přetvářky, masky a lži. Film který umožní vidět to pravé, podstatné, autentické bytí v nás. Film který nám pomáhá se propojit s naší duší.
Na závěr citace od věčně živého Franze Kafky: „Myslím, že bychom měli číst pouze takové knížky, které nás zraňují a souží. Pokud nás kniha, kterou čteme, neprobudí ranou do hlavy, k čemu ji čteme? Jsou nám třeba knížky, jež na nás dopadnou jako nějaká pohroma, jež nás hluboce zarmoutí jako smrt někoho, koho jsme milovali více než, sami sebe, jako kdybychom byli vyhnáni do lesů, daleko od lidí, jako sebevražda. Kniha musí být sekerou pro zamrzlé moře v našem nitru.“
„Nová česká intimita – manifest“ je součástí tří textů. Přečtěte si i zbylé dva: „Odvaha ke zranitelnosti“ a „Tady a teď„.