Komunikace

Není příliš zvykem, aby se u nás režiséři a režisérky spolu bavili, natož aby tvořili nějaká tvůrčí uskupení. Na podobné rozštěpenosti stojí a padá spoustu dalších věcí v této zemi, což se nekompromisně odráží i ve stavu naší kultury. Není také zvykem, aby byly veřejně vyslovovány problémy, se kterými se filmaři a filmařky na domácí scéně dlouholetě potýkají, ať už ze strachu měnit zajeté struktury nebo z také typicky české rezignace, že je to stejně všechno k ničemu a nic nemůže být lepší. Na takové mentalitě odmítáme spolupracovat a kromě naší vlastní tvorby volíme tyto texty jako jeden z prostředků. Zdá se mi, že se od pádu minulého režimu dostatečně neobjasnilo, že už se za nesouhlas s daností neposíláme do vězení (tedy pevně doufám) a že demokratická společnost stojí na něčem, co by mohlo alespoň trochu připomínat svobodu projevu. Český dokumentární film toto vzhledem k svěžesti a charakteru, které si vytrvale udržuje, pochopil. Ten hraný jako by mu spíše záviděl, sedíc na místě se svým důkladným studováním gramatiky scénáře, místo aby se jím inspiroval a šel prostě tvořit. V kultuře je podobný, zaschlý strach ze schopnosti suverénně komunikovat pocity a názory na obtíž snad dvojnásob, neboť je v přímém rozporu se samou podstatou umělecké tvorby. I tím se zabývám ve svém starším článku Film jako audiovizuální zážitek:

V tomto textu se chci přímo zaměřit na pro mě zásadní problémy českého hraného filmu, které jsem coby debutující filmařka za svou dosavadní zkušenost navnímala. Vycházím z více zažitých perspektiv – od způsobu výuky filmu na našich nejlepších filmových školách, přes realizaci mé vlastní tvorby, až po mou asistentskou účast na vzniku filmů mých kolegyň a kolegů.

Společně se Šimonem Holým a Tomaszem Wińskim jsme se na základě výše i níže popsaných skutečností rozhodli, že se vyhneme typicky českému brblání v hospodách, ale raději něco opravdu začneme dělat. Naše vzájemně se protínající názory vyjadřujeme paralelně skrze naše nově vzniklé filmy i texty. Sdílíme přesvědčení, že tím můžeme pomoci posunout českou kinematografii, a to už samotnou debatou, kterou naše hnutí vyvolává. Nestavíme se do elitářské pozice ani netvrdíme, že to děláme správně. Spíše chceme prostě komunikovat, co se v nás opravdu děje a co nás pálí. Co potřebuje být sdíleno bez kompromisů, komunikováno příměji a naší vlastní řečí. Jenže komunikace vyžaduje přítomnost minimálně dvou stran. 

Současná intimita

Pokud ne rovnou naše četnými traumaty pokroucená mentalita, tak alespoň český hraný film by potřeboval terapii. Jsem přesvědčená, že mezi milými komediemi a historickými velkofilmy existuje ještě dost široký prostor jménem současnost a s ní spojený kritický pohled na ni. Tomu se úspěšně vyhýbáme. Možná protože skutečně netušíme, co si myslet o dnešním světě, nebo se bojíme si vůbec něco myslet za sebe. Nerado se na našem území riskuje, jsme pohodlní a máme rádi ověřené jistoty. Rádi se hihňáme, rádi zlehčujeme, jsme mistry v tvoření nekonečných variant, proč je něco špatně, ale když se máme za něco postavit a mluvit o svých emocích, zakoktáme se nebo utíkáme. Ale risk přece roste už v jádru autenticity, a ta je naším cílem i prostředkem. To jsou otázky jako: Co nám dělá potíže, ale bojíme se o tom mluvit? Čeho se vlastně bojíme? Jak se doopravdy cítíme v současném světě a jaký k němu zaujímáme postoj? Jaké cítíme emoce? Cítíme vůbec? A jestli ne, proč necítíme? Proč o tom nemluvíme? Jak? Skrze film například. Jestli ne, jak dlouho chceme utíkat před všemi těmito otázkami? A hlavně: proč? Vždyť to jsou všechno věci, se kterými chodíme spát a ráno se s nimi probouzíme. Pokud někdo namítá, že to českého diváka nezajímá, hovoří především o sobě.

My chceme být zkrátka blíže. Jít tématy i stylem natáčení do zranění a strachů, které coby jednotlivci i národ schováváme pod maskou dokonalého života v tom hezkém, českém duchu. Pořád zakopáváme o spoustu neošetřených ran, kterým se v českém i slovenském vědomí pravděpodobně nikdy nevěnovala dostatečná pozornost, a které se proto táhnou z generace na generaci. Pozastavili jsme se vůbec někdy nad tím, jak mohou rodiče vychovat své děti ke svobodě, když ji sami nezažili? Nebo třeba na čem stavíme životní úspěch? Stále na práci? Na čem stavíme naši sebehodnotu? 

To všechno jsou stejně tak intimní jako zásadní otázky týkající se zranitelnosti, která nás do jednoho spojuje. Zabývat se jimi vyžaduje odvahu právě kvůli jejich důležitosti. Bez podobných otázek se ale v současnosti a blízké budoucnosti těžko obejdeme. Intimita se dotýká podstaty, toho, co je pro nás jako lidi nejdůležitější. Nutno podotknout, že intimitě předchází důvěra, která vůči novosti ve filmech stále chybí. A to se odráží jak v situaci debutujícího filmaře, který vidí svět jinak než předchozí generace, tak v situaci zavedeného, komerčně úspěšného tvůrce, jehož příliš opatrný pokus o svébytnost končí fiaskem právě kvůli převažujícímu strachu z poškození těžce nabité reputace. Možná proto se točíme v tomto nekonečném kruhu otázky, proč se od nové vlny v šedesátých letech nic moc převratného v české kinematografii nestalo. Pro to se totiž musí něco udělat na obou stranách. Čímž se opět dostáváme k tématu komunikace: respektujeme se navzájem? Nasloucháme si? Týkají se naše priority určitě ještě něčeho jiného, než výdělečnosti? Umíme kriticky myslet a zapojujeme při tom i emoční gramotnost?

Přehodnocení priorit a otázka peněz

Audiovizuální kultura má obrovský potenciál ovlivňovat způsob veřejného myšlení, obzvlášť když nabízí jiné perspektivy. Což je stejně skvělé jako nebezpečné a kde kdo to využívá různě. Vnímáme tuto skutečnost jako naši odpovědnost a chceme se v tomto směru také zodpovědně angažovat skrze naši tvorbu, vést debatu a nechat diváky, aby si udělali vlastní názor podobně, jako my vlastní názor prezentujeme svým dílem. Rozhodně však není naším cílem se všem zalíbit. Sami jako tvůrci nemáme rádi, když nám někdo maže kolem huby med, když s námi mluví. Sami jako tvůrci nemáme rádi rozplizlé, bezcharakterní filmy, jejichž záměr je právě tento. Navíc jedině z upřímnosti může vzniknout blízkost, ono spojení – ztotožnění diváka, o které se tak významně usiluje při psaní scénářů. Nemusíme spolu souhlasit, ani se nemůžeme nikdy všem líbit, ale za tu šanci vzájemně se spojit i přes naše různé pohledy na svět to přece stojí. Je až k smíchu, že mezi námi a diváky stojí vlastně jen peníze.  

Bohužel, systém financování a monopol jistoty návratnosti v zavedených, střídajících se tvůrcích neumožňuje nám, kteří chtějí zkoušet nové přístupy a odpovídat vlastními slovy na mezinárodní audiovizuální vlivy, svobodně tvořit. Protože nás naše témata bytostně pálí, nemůžeme čekat na to, až se někdo během pár let uráčí uznat, zda je náš film opravdu důležitý. Kdyby nám to stačilo říct nebo napsat, nemusíme se filmu vůbec věnovat. A zde přichází absurdita. V této situaci jsme odkázáni především na vlastní rozpočty a laskavosti našich přátel, jen abychom se mohli vyjádřit skrze naše řemeslo. Má to ale takto být donekonečna? Máme si brát na filmy hypotéku, pokud je naší prioritou duševní hodnota obsahu a výtvarná kvalita filmu? Obzvlášť za situace, kdy naše  těžce zafinancované filmy rezonují u domácího i zahraničního publika nebo vyhrávají prestižní ocenění na mezinárodních festivalech? Kolik toho investujeme do podmínek, ve kterých režiséři a režisérky žijí, když už si musí peníze na tvorbu shánět jinde? A hlavně: co čekáme, že z toho vzejde za filmy?

Radost z tvorby se během několikanásobných vyhoření při shánění podpory totiž ztrácí velice lehce. 

Za mě zde není přímá úměra ani v adekvátní finančním pokrytí už samotného námětu. Tato fáze snad není práce? Představme si, že půl roku pracujeme každý den zadarmo na projektování budovy. Nejspíš se nám stavba v realitě rozpadne, neboť jsme základy črtali o hladu a v pauzách na brigádě ve zmrzlinářství, v dokonalé schizofrenii jako důsledku rčení, které říká, že s prázdným žaludkem se tvoří nejlépe. Zkuste to říct někomu v bance. Zvláštní, že? Přitom fáze námětu a debat s ním spojených je pro projekt klíčová a někdy právě ta nejnáročnější. Podmínky, ve kterých autoři žijí, jsou velice důležité pro to, aby vůbec měli sílu na něčem pracovat. Kromě toho neexistuje nic jako skicování režie, učíme se našimi zkušenostmi s vytvořenými filmy. Vždy jsme odkázáni na další lidi, jejichž čas a schopnosti jsou spjaty opět s nějakým rozpočtem.  Věřte mi, že to je všechno také podstatnou součástí výsledné podoby výsledného obsahu filmů, kterým coby diváci věnujeme svůj osobní čas. Mnohdy to není jen blbost tématu, ale kulturou procesu, který neodmyslitelně tvůrce poznamenává na psychické i fyzické rovině. Prosím o věnování více pozornosti tomu, kolik práce se musí stát předtím, než někdo vůbec hlásí svůj projekt k podpoře, za kterou ještě k tomu musí uhradit zápisné bez jakékoli jistoty, že se mu peníze někdy vrátí. 

Tvůrci si sami platí za svou práci penězi, které nemají. Má to logiku? Přestože ne, stále se to prostě děje. A jaké zásadní důsledky mají rozhodnutí komisí pro tvůrce a jejich život, obzvlášť pokud je jejich zásadním smyslem existence tvorba? Víme, jak se vlastně musí režiséři otáčet, aby vůbec mohli existovat, natož se soustředili na svou primární práci? Netvrďme si, že u reklamy na vás někdo čeká s otevřenou náručí a že je to ideální prostředí pro broušení kreativních schopností. Zdůrazňuji, že to, co právě popisuji, se netýká jen režie. I z toho důvodu navrhuji otevřít na toto téma rozsáhlejší diskuzi, do které má jistě každý co přispět a u které se jistě vystřídá celé emoční spektrum všech zúčastněných.

Znovu přidávám sérií nepříjemných otázek: Dává nám to takto smysl, pokud chceme, aby naše kultura vzkvétala? Že to takto prostě je? Ale proč by to tak mělo zůstat? Není to snad naše zodpovědnost? Peníze jsou a vždycky byly. Jde jen o to kde jsou právě teď. 

U scénáře to nekončí

Dovolím si připomenout, že scénář není výsledné filmové dílo a není to jediný materiál, který by nám snad sloužil k adekvátnímu odhadu relevance výsledného díla. Přesto na něm však stojí hlavní část schvalovacího procesu. Přesto se u něj zastavujeme nejdéle a často také úplně. Vždyť film pracuje s daleko více médii, než jen s písmem.  Předpokládat, že vše je možné předem vymyslet již ve scénáři, je bytostný omyl obzvlášť u něčeho tak nepředvídatelného a organického, jako je natáčení a postprodukce. Zkusme si domyslet ještě k tomu situaci, kdy se tvůrce nedej bože snaží dosáhnout zprostředkování nové perspektivy na známé téma nebo dokonce zcela nové téma. Pokud nechodíme do kina dozvědět se, co už víme, nebo nechceme vidět to, co už známe, mohli bychom si toto uvědomit a pracovat s tím.

Mnohokrát totiž dochází k zamítnutí scénáře kvůli tomu, že si to někdo nedokáže představit, nebo že před sebou nevidí dostatečně jasně cílovou skupinu díla. Je to problém autora nebo posuzujícího? Cílová skupina je nějaká abstraktní danost, navíc se definuje nově snad každý den spolu s digitálním světem, kterým jsme všichni bezpochybně poznamenaní. Co když cílovou skupinu samotný film vytváří? Úsudek o cílové skupině a kompaktnosti scénáře tedy není naprosto možný provést přesně, dokud nevidíme konkrétní syntézu všech zamyšlených filmových složek. Protože pokud nejsme tvůrce daného díla, nemůžeme minimálně do poloviny reálného procesu nikdy posoudit, jaké dílo vlastně je. Na tomto omylu se zaseklo už mnoho inovací. Nečekejme, že se něco změní, když pojedeme stále podle této praxe.

Na to, aby se dal tvůrčí záměr posoudit, by se nejdřív měla zafinancovat přípravná fáze a natočit audiovizuální ukázku, kterou je záměrem dílo vyprávět. Do té doby se operuje jen na základě specifických představ a odlišných zkušeností všech zúčastněných stran v naprosto abstraktním prostoru. Připomínám, že pokud nám nejde jen o pásovou výrobu předem průhledných filmových produktů, mohli bychom počítat s každým filmem jako se samostatným světem, jehož logické i estetické zákony vycházejí z vědomých a z vědomě poskládaných záměrů tvůrců. Vycházím z předpokladu, že pokud tvůrci hodlají dát další dva roky svého života minimálně, což obnáší realizace filmu, do zvoleného projektu, pak při nejmenším tuší, co dělají a proč. Jak si ověříme, že důvodem zamítnutí podpory realizace filmu na základě nedostatečných podkladů ze strany tvůrců nestojí spíše nedostatečná představivost a zkušenost s praktickou částí vzniku filmů ze strany posuzovatelů? Chceme se tím vůbec zabývat? Evidentně ne. Mám ale dojem, že se tím ocitáme ve slepé uličce, která opět stojí na zkratu v komunikaci.

Uzavřela bych tuto zapeklitost slovy jednoho z nejosobitějších a nejryzejších charakterů naší filmové historie Pavla Juráčka, které si v návaznosti k mému minulému článku znovu vypůjčuji: „Tvrdí-li dnes někdo u nás, že točí film pro obyčejného, prostého diváka, myslí to jako omluvu pro nevkus a banality. Vezměte jed na to, že za jeho slovy se skrývá buď nedostatek talentu, nebo tvůrčí lenost, nebo kšeft, nebo všechno dohromady. Takzvaný prostý divák neexistuje. Je to jen abstraktní termín sloužící k obhajobě laciného řemesla, machy a odbyté práce.“ (Existuje prostý filmový divák?, 1961; Ze života tajtrlíků )

Zatímco někomu ke schválení hraného filmu do výroby stačí haiku a výtvarné podklady, my zkoumáme scénář jako hotové knižní drama, které schvalujeme před definitivním tiskem. Takto může přemýšlet jen kultura, která si není vědoma uměleckého potenciálu a nekonečnosti tvůrčích přístupů ke zvuku a obrazu, tedy základním složkám, jimiž audiovizuální dílo komunikuje. Nebo někdo, kdo prostě neví, jak probíhá natáčení. 

Ženy ve filmu 

Je mi líto, ale coby režisérka nemůžu nezmínit svou neutuchající rozhořčenost nad tím, jak zpátečnicky se ženy ve filmovém průmyslu u nás ještě stále nazírají. A jak zbytečně se tím kromě civilizovanosti vzdalujeme od diverzity nových perspektiv, které můžou naši kinematografii obohatit. Vyčerpávající jsou v tomto směru například sexistické postoje, které jsou k mému údivu brané jako norma či dokonce humor.  Jednání, ve kterém probublávají mezery v povrchně a spíše z taktických důvodů přejatých západních norem, že film natočený nejen muži po čtyřicítce má také společenskou hodnotu. A další podobné trapnosti českého folkloru, pocházející ještě z minulého století. Pro ty, kteří se z něj dosud neprobudili, to zkusím polopaticky: žena je také člověk a bylo by skvělé, kdyby se nemusela zdržovat od tvůrčí práce tím, že bude obcházet všechny účastníky filmového procesu a dokazovat jim tuto skutečnost, ne-li se dokonce obhajovat.

Kromě toho nevidím žádnou korektnost v termínu „ženský film“. Žena snad přiletěla z jiné planety jménem Kuchyně a taky natočila film? Toto označení jen sugeruje výše popsané postoje, že jde v našem vnímání stále o něco výjimečného, co potřebuje speciální označení. Nehledě na to, jak zavádějící je samotné slovo „ženský“. Co to znamená? Filmy o manikúře? Filmy o romantické lásce a hysterické scénáře? Zombíci ve skříni? Růžové kulisy? Ne? Nebo jinak: zdržme se označení „ženský film“, protože prostě nepoužíváme ani „mužský film“ a pojďme se posunout. 

Re-generace

Velmi věřím v to, že pokud budeme o filmu víc otevřeně debatovat ve vzájemném respektu, máme šanci se dostat k něčemu novému a konstruktivnímu. Také filmy budou vznikat úplně s jinou náladou, než v atmosféře strachu z neúspěchu. Co to vlastně je ten neúspěch? Že letos zase nebudeme v Cannes nebo na Českých lvech? Je to tak důležité? Pro koho? Kvůli tomu nám mrznou končetiny, když čekáme na patnáctý záběr? Nebo chceme něčím pro nás hodnotným přispět do společnosti a cítit smysl? A to se týká i nepodceňování debaty s veřejností, jejíž vkus a úroveň se rozhodně nevyplácí podceňovat. Protože tím podceňujeme i sami sebe. 

Chtěla bych na závěr pozdravit ostatní filmaře*ky a vyjádřit jednu podstatnost: nestavme motivaci naší tvorby na cenách. Vždyť jsme všichni různí a v tom je naprosto zcestné soutěžit. Akorát nás to spíše než ke kreativitě nutí k přizpůsobivosti. Odtud pak působí úplně zbytečný tlak na nás i naše vztahy, kde prostě zbytečně ztrácíme sami sebe. Raději tvořme primárně z vlastního souladu, což je stejně nejlepší recept na jedinečnost. Třeba nám může všechna ta dřina kolem filmu pak dávat větší smysl. Věřím, že to v naší kinematografii může probudit úplně jinou atmosféru a pro film tolik potřebnou vzájemnost. Má to potenciál probudit něco, co může svou jedinečností oslovit i svět mimo naše hranice. Proč to nezkusit? Já se těším. 

„Odvaha k zranitelnosti“ je součástí tří textů. Přečtěte si i zbylé dva: „Nová česká intimita“ a „Tady a teď„.