Divadlo je prostorem imaginace, kde jediná větev může být stromem, dívka bábou a prázdné jeviště Amerikou, Ruskem nebo Katarem. Od filmu naproti tomu očekáváme něco zcela jiného – nechceme si nic domýšlet ani představovat. Chceme se do něj ponořit jako do jiné cizí vypůjčené reality. Zhasínáme v kině, abychom nechali zapomenout na lidi kolem sebe, na sebe samotné, na svou realitu, která nás baví někdy víc a někdy vůbec ne. Na divadelních prknech promíjíme dobovým šatům viditelné zipy, ale ve Formanově Amadeovi je nestrpíme – narušují naši iluzi, vyvádí nás zpátky do vlastní reality, před kterou utíkáme, pobuřují nás a ukazujeme si na ně jako na velké selhání.
Za kostýmy ve filmu Amadeus získal T. Pištěk Oscara, i když měly na šatech vidět zip
Zhasnout a (ne)věřit
Podobně je tomu tak (alespoň v této krajině) s vnímáním filmových postav, které zpodobňují skutečné postavy naší i cizí historie. V první řadě se ptáme, zda je herec oné ztvárňované postavě podobný, jakoby to byla nejdůležitější otázka na světě. Pokud není, přistupujeme už k projektu tradičně s jistým odstupem a nedůvěrou. “Cože, vona jí hraje tahle? Dyť jí není vůbec podobná!” Smekám klobouk před všemi tvůrci, kteří se kdy rozhodli obsadit schválně herce a herečky, kteří svým předobrazům podobni fyzicky nejsou, ale dokáží nabídnout něco jiného – třeba skvěle odvedenou práci nebo nějakou vnitřní podobnost. Chce to jistě velkou dávku odvahy. Když ovšem opustíme onu základní otázku fyzické podobnosti a když se domluvíme, že na dobových kostýmech nejsou vidět žádné zipy, dostaneme se k otázce možná mnohem zajímavější a také podstatnější – jaká je hranice mezi skutečným člověkem a filmovou postavou, která ji zpodobňuje?
Když na divadelní jeviště vstoupí herec s drobným knírkem, ulízanými vlasy a pozdraví nás zvednutou pravačkou, chápeme, že je to Hitler, ale zároveň to Hitler není. Chápeme, že to, co herec říká někdo napsal, že to, co nám herec v tuto chvíli předvádí, je jen hra, nikoli skutečnost. Když se ale díváme na film (a pominu záměrně žánr komedie, ke kterému logicky diváci přistupují mnohem shovívavěji a s naprosto odlišnými očekáváními), vnímáme, že to, co herec říká a dělá, je pravda. Alespoň tomu tak je ve většině případů. Jenomže tak to není. Věřit všemu viděnému a slyšenému bezvýhradně, nekriticky a absolutně, je přitom dávno zřejmá nebezpečná věc, kterou se zabývá na školách mediální výchova. Varuje se před fake news a falešnými reklamami, ale málo se mluví o tom, že film je “jen” film. Film je v nejlepším případě umělecké dílo, které vypráví (historky). Někdy jde o vysoké umění, někdy o pouťovou frašku, ale pořád je to “jen” vyprávění.
Když si někdo ve vyprávění (u ohně, v hospodě, kdekoli) vymýšlí, nebo přinejmenším přimýšlí, napomínáme ho: ále, nevyprávěj! Příběh je příběhem, není realitou ani odrazem reality. Vyprávíme si, abychom pochopili svět na vzorci smyšleného příběhu. A i když je postavou našeho vyprávění Havel, Hitler nebo Ray Charles, je to pořád jen vyprávění, příběh, který se možná mohl stát, ale také nemusel.
Roztomile nevšední byla volba Todda Haynese, který do svého povídkového filmu o Bobu Dylanovi I’m Not There obsadil do role písničkáře mj. Cate Blanchett
Film jako učebnice historie
Filmy pracující s reálnými osobnostmi a “based on true story” filmy byly, jsou a budou populární. Je to značka, jakýsi trademark, který prodává. A nebudu zastírat, že jsem velkým fanouškem tohoto druhu filmů. Samozřejmě nemohu zobecňovat – filmů a seriálů spadajících do této kategorie je tolik, že je jeden za život nestihne zhlédnout. Baví mě ale onen dialog mezi fikcí a skutečností. Baví mě sledovat, jak tvůrci vyplňují (podobně jako nějakou logickou hru nebo omalovánky pro pokročilé) slepé mezery mezi “fakty”, jak fabulují ve chvílích, kdy musí a domýšlí si příběh, který je natolik lež jako pravda – nikdo s jistotou nevíme, jakým způsobem skládal Mozart Requiem. A Shaffer s Formanem to zřejmě nevěděli úplně stejně, jako to nevěděla moje sousedka Gertruda z prvního patra. Pokud ale někdo z nich přijde se zajímavým nápadem, jak se to mohlo stát, tak je budu soustředěně a s radostí poslouchat a sledovat.
Problémem je, že mnoho lidí si plete film – uměleckou disciplínu – s učebnicí historie v pohyblivých obrázcích. Začala jsem si toho všímat v poslední době. “Obyčejní lidi”, tím rozuměj lidi, co nejsou od filmu, mi říkali: pusť si tohle a tamto, to jsem nevěděla, že takhle trpěla / že to měl v dětství tak těžký / jak to celý začalo. Všimla jsem si na těchto případech dvou věcí:
První jsem zmínila výše: většinou je všechno bráno nekriticky a s absolutní odevzdaností jako pravda a nic než pravda. Protože je to jednodušší? Možná. Protože to divák chce? Absolutně. Vzpomeňte si – a nemusíte myslet nutně pouze na film – kolikrát jste slyšeli poutavou, možná vtipnou a prostě fantastickou historku, která možná nemusela být tak úplně pravda. Taky jste si přáli, aby to pravda byla? Čím to je? Chceme, aby život byl zábavnější, než je, aby byl vtipnější, smutnější, dramatičtější, upřímnější, drzejší a absurdnější. Proto milujeme příběhy. Protože někdy prostě postavy udělají v příbězích přesně to, na co jsme si my v dané situaci netroufli, co jsme zapomněli, že chceme udělat, co jsme s ohledem na něco nebo na někoho neudělali. Postavy ve filmech to občas dělají za nás, nebo ne? Mluví za nás, jednají za nás, mstí se za nás a vystrkují prostředníček na ty, které už dekádu posíláme do patřičných míst my sami. V duchu. Tiše. Bez možného ohrožení.
Viděla jsem v posledních dvou letech spoustu filmů a seriálů, které se nějak opíraly o skutečné postavy. A bohužel – naprostá většina z nich oscilovala na hraně průměrnosti. Mluvím například o filmech a seriálech Nikdy neodvracej zrak, Bohemian Rhapsody, Nico, 1988, Rivalové navždy, Génius – Einstein a Génius – Picasso. Přičemž snad kromě případu Nico šlo o filmy/seriály, jejichž hlavní zbraní bylo, že stavějí svou výhodu na tom, že jde o projekty, které mají co do činění s “pravdou” a nic moc dalšího (umělecky) kromě toho nepřinášejí.
Sama jsem se přistihla při tom, jak sleduji dvoudílný film Rivalové navždy, což je německý projekt zaobírající se bratry, kteří dali vzniknout značkám Puma a Adidas, se stejnými myšlenkovými pochody: to jsem nevěděla, tyjo, to je drsný, tak takhle to bylo, atd. Přitom vnitřní scenárista ve mně křičel a říkal: je to jenom story. A buď je dobrá nebo není. Na vše ostatní je tady wikipedie.
Přes možnou nevoli některých přiznávám, že mě vnitřně těší, že z té velké sbírky zhlédnutých filmů a seriálů (a o Černobylu třeba někdy příště) jsem ráda, že můžu říct, že vedle Tří dnů v Quiberonu se mi za poslední dva roky z této kategorie nejvíc líbily české filmy. Byl to Jan Palach, který mě přesvědčil o tom, že má Robert Sedláček nejen mozek, ale i srdce, a byly to Hovory s TGM, které jak jsou jednoduché, tak jsou dle mého názoru nadprůměrné. Je to velmi specifický druh filmu, založený logicky hlavně na textu a dvou hercích. Máme jeden omezený prostor, velmi konkrétně vymezený čas a dvě historické postavy, které oním prostorem ve společném čase následujeme. Možná nás ten film nedostane na lopatky, možná při něm nebrečíme a nesmějeme se jako blázni, ale je to poctivá práce, která pro mě není díkybohu(!) učebnicí historie, ale film o dvou složitých osobnostech ve složité době s fascinujícími dialogy na hraně esejí. A vím, že stejně dobře by ten film fungoval i s naprosto smyšlenými postavami, byl by stejně fascinující obsahově, jen by se mnohem hůř prodával.
Hovory s TGM (režie: Jakub Červenka)
Wé jako Werich
Scénář o Werichovi píšu už druhým rokem. Na jedné straně je to dobrodružná cesta plná poznání, na druhé straně masochismus. Mám teď vážně obrovský respekt ke každému, kdo se kdy na tenhle souboj vydal. Zpracovávat známou osobnost mi přijde ošemetné především proto, že na sebe berete jistou zodpovědnost. Ať chcete nebo nechcete – získáváte moc nad něčím příběhem. Nad příběhem, který vám nepatří. Často při psaní myslím na to, jak které scény divák přijme. Přemýšlím, jak nebulvarizovat. Přemýšlím, jakým způsobem si obhájit fakt, že si na některých místech vymýšlím.
Chodila jsem na místa, kam chodil Werich. Četla jsem spisy, které na něj vedla StB. Četla jsem jeho korespondenci. Mluvila jsem s paní, která u něj vařila. Jela jsem k jeho chalupě. Stal se mi něčím těžko popsatelným. Mým vzdáleným neznámým?
Když jsem byla na začátku té šílené cesty, myslela jsem si, že udělám “pravdivý film”. Snažila jsem se držet všech těch faktů a “pravd” a nepřidávat k tomu moc “lží”, moc si nevymýšlet. Ale jak se to vlastně dělá, děláte-li hraný film? Tady ukrojíte, támhle domyslíte, protože musíte. Není to už lež sama o sobě? Neříkat celou pravdu? Vynechávat? Domýšlet si prázdná nepopsaná místa? Vytvářet dramatické situace?
Pokud ten film někdy vznikne, jsem připravená, že se budu muset naučit hájit. Je to tenký led – je to “pan Werich”. Přála bych si svět, ve kterém lidi nebudou brát filmy jako absolutní pravdu, ale jako vyprávěný příběh, pod kterým je podepsaný nějaký autor. Přála bych si svět, ve kterém když je bude ten příběh zajímat, tak si k němu seženou víc informací, budou pátrat na vlastní pěst a dozví se spoustu dalších věcí, které se do filmu ani nemohly vejít, a které je obohatí, jako obohatily mě. Přála bych si svět, ve kterém dokážeme dvě hodiny prožít příběh, dokážeme ho obrečet (a já vždycky u skládání Requiem v Amadeovi brečím), ale dokážeme zároveň po filmu zhodnotit, že jsme prožili příběh, který mohl být pravdivý a nemusel. A sice možná chceme, aby pravdivý byl (v lepším případě), protože byl zajímavý, ale je to pořád jen příběh. Vyprávíme si, abychom pochopili svět na vzorci smyšleného příběhu. Proto je důležité vyprávět (si) příběhy.