„Za sto let filmu byla homosexualita jen zřídkakdy zobrazována na plátně. Když už se tam objevila, bylo to něco směšného, nebo něco politováníhodného, nebo dokonce něco, čeho se máme obávat. Byly to jen letmé scény, ale byly nezapomenutelné a zůstaly trvalým dědictvím. Hollywood, největší tvůrce mýtů, učil normální-heterosexuální lidi, co si myslet o homosexuálech… a homosexuály, co si myslet o sobě samých.“
Citace od Roba Epsteina a Jeffreyho Friedmana v The Celluloid Closet
Už od svých studií na FAMU se zabývám tím, jak čeští režiséři a režisérky zobrazují ve svých filmech příslušníky sexuálních minorit. Zajímá mě to nejen z pozice diváka, který se identifikuje jako gay, ale také jako filmaře, který vnímá zásadní vliv filmu na společenskou debatu a světonázor diváků, který tyto filmy sleduje. S politováním musím říct, že se obvykle v českém filmu setkávám s karikaturami, které většinou filmu dotváří určitou exkluzivitu a „pikantnost“. Bohužel i světlé výjimky chvílemi k zobrazovacím klišé unikají a sexualita pracuje jako motor gagu.
Propagační materiál k filmu Zoufalci (režie: Jitka Rudolfová)
Skvěle celou situaci shrnuje ve své bakalářské práci Mediální obraz sexuálních menšin Adéla Olahová (k přečtení přidávám odkaz zde), která mimo jiné poukazuje na to, že i filmy s hlavní lesbickou nebo gay postavou (Venkovský učitel Bohdana Slámy nebo Pusinky Karin Babinské) ve výsledku zažité pojetí homosexuality nevyvrací. V případě prvního zmíněného filmu je gay navíc pedofil, který se vztahem s matkou zneužitého chlapce potrestá. Dále se zmiňuje o tom, že se témata sexuálních menšin zobrazují i v populárních seriálech jako Ulice, Gympl nebo Cesty domů, kde ale většina homosexuálů má pouze epizodní roli, prožijí si coming-out a zpravidla odcházejí nebo rovnou v pilotním díle spáchají sebevraždu (Dokonalý svět).
Stylista Oskar (Vojtěch Dyk) hned na začátku seriálu Dokonalý svět spáchá sebevraždu. Seriálem poté doprovází jako duch.
Naštěstí pozoruji i pozitivní změny. Vzpomenu si například na minisérii Rédl nebo na FAMU, kde se studenti nebojí složitá témata sexuality otevírat a mnohdy i experimentální formou zkoumat. V krátkých filmech hledají nové způsoby, jak zachytit život LGBTQ+ postav nejen v dnešní době. Nutno poděkovat i festivalu Mezipatra, který takovým filmům pomáhá dostat se i ven mezi diváky.
Studentský film Kopřiva (režie: Piaoyu Xie)
Proto bych si nyní, když probíhá festival Prague Pride, dovolil popřát českému filmu několik věcí.
Milý český filme,
přeji Ti, aby ses nebál LGBTQ+ postav.
Přeji Ti, aby takové postavy byly pro změnu opravdu komplexní a zajímavé.
Přeji Ti, aby téma genderu nebylo sprosté slovo.
Přeji Ti, aby se sexualita už nezobrazovala jenom jako prostředek k vtipu.
Přeji Ti, aby divák při srovnání uchopení „queer tematiky“ v českém filmu a filmu zahraniční produkce nemusel konstatovat, že „jsme sto let za opicemi“.
Přeji Ti, aby ses obecně přestal bát dávat prostor hlasům, které mnohdy nejsou slyšet.
Přeji Ti, abys přestal používat klišé.
Přeji Ti, aby ses nebál konečně přehodnotit svůj vztah k „male-gazingu“. Všechno to „mírumilovné prasáctví“ je totiž vysloveně otravné.
Přeji Ti, aby ses nebál vzdělávat diváka. Abys jednoznačně řekl, že jsme si všichni rovní i přes všechny odlišnosti, které navzájem máme.
Přeji Ti i nám, filmařům i divákům v tomto ohledu, hodně zdaru.