Nedávno jsem psal mail jednomu festivalovému selektorovi a na závěr jsem dodal, že český celovečerní film se v jejich sekci neobjevil od roku 1979. Původně humorný poznatek mi ale později začal připadat jako smutný symptom současného stavu české kinematografie.
„Jo, aha, to je český film. To se neprodá. Je mi líto,“ řekla mi na trhu v Cannes jedna sales agentka, když jsem s ní řešil možnou akvizici. Nebylo to poprvé. Až na náhodné výjimky český film nikoho v zahraničí nezajímá. A pokud se bavíme o filmech s uměleckými ambicemi, tak přestal bohužel, alespoň podle prodaných lístků v kině, zajímat i většinovou společnost v Česku. Na takový film se lidé podívají maximálně v televizi.
Je to paradox. Filmů se u nás točí mnoho. Domácí kinematografie má na domácím trhu velmi silné zastoupení, obzvlášť ve srovnání s jinými zeměmi v regionu. V roce 2021 tvořil podíl českého filmu v kinech skoro čtyřicet dva procent, v Maďarsku nebo Slovenku deset. Ve výročních žebříčcích české filmy pravidelně obsazují dvě a více pozic v top desítce. Jen občas se však jedná o filmy s tvůrčím zápalem, chutí něco podstatného předat, nebo snímky, které by podnítily debatu.
Nabízí se poněkud ponurá otázka: Chce vůbec divák takové filmy? Věřím, že ano, i když za těch pár let ve filmovém prostředí jsem slyšel od gatekeeperů, lidí v mocensky vyšších pozicích, mnohokrát, že nechce. Že je divák „průměrný“, hloupý, nic nepochopí, nebo se na něj musí velmi opatrně. „Češi na změny nehledí s optimismem. Bojí se jich. Neradi vidí něco zcela nového, co musí uchopit zcela od znova.“
Přitom se kolem nás mění pořád všechno. Mění se společenské normy, postavení menšin ve světě, komunikace napříč světem je snazší než kdy dřív. Stejnak se změnil návyk diváků. Zesílil internet, mnoho lidí konzumuje audiovizi už jen přes televizi nebo streamovací sítě. To všechno je zcela pochopitelné. Přesto je poněkud smutné sledovat nízká čísla návštěvnosti u festivaly nebo kritikou ceněných filmů.
Čím to je? Jak se stalo, že je divákům jedno, co se děje v českém filmu? Točí se zbytečně moc filmů? Je to tím, že multiplexy nefandí umělečtějším filmům? Jednosálová kina nestíhají všechny tituly dostatečně opakovat? Distributoři mají příliš mnoho titulů a nestíhají soustředit pozornost návštěvníků na své tituly? Chybí nám silné filmové periodikum a podnětné texty filmových kritiků, které by zároveň komunikovaly se širší veřejností? Instituce v čele s Fondem, Akademií a oborovými asociacemi nepropagují dostatečně svou aktivitu? Filmoví profesionálové se průběžně nevzdělávají? Rada Fondu a televize v čele s tou veřejnoprávní podporují příliš „na jistotu“? Vysoké školy nepřipravují studenty na střet s realitou po dostudování? Chybí prostě a jednoduše peníze? Peníze na kvalitní vývoj, kdy nemusí lidé brát čtyři projekty naráz, jenom aby dosáhli na průměrný měsíční plat v nejistotě, jak to bude dál? Peníze na kvalitní osvětné a filmovzdělávací kampaně? Peníze na financování veřejnoprávní televize? Peníze na kvalitní projekty napříč průmyslem, které by vzbudily posléze i zájem zahraničí? Peníze soukromých investorů a dárců, kteří si uvědomují význam kultury?
Od každého trochu. Jakkoli máme podmínky pro to, aby byla situace dobrá až velmi dobrá, strukturálně bojujeme s mnoha problémy, které jsou často velmi komplikované a jejich řešení vyžadují velké investice (zejména ze stran státu a soukromých partnerů) a čas, kterého mají všichni vzhledem k tomu, jak je dnešní filmový průmysl nastaven, minimálně.
Neumím nabídnout žádnou jasnou odpověď, jak se dá tahle krize vyřešit, protože žádná taková neexistuje.
Pokusili jsme se ale s Tomaszem Wińskim a Terezou Vejvodovou každý zvlášť napsat náš osobní text na toto téma. Stejně tak tyto problémy řešíme s mnohými nám blízkými filmaři*kami. Nejsme ucelený kolektiv jednoznačného názoru a pohledu na věc. Nejsme žádný zavřený klub lidí, který se povyšuje nad ostatními. Snažíme se spíš o vytvoření otevřené názorové platformy, která usiluje o změnu prostředí na poli českého uměleckého filmu.
Rád bych dále popsal, co můžu změnit sám poměrně snadno, a o co se snažím poslední roky já a mě blízcí lidé. Je to především snaha se zaměřit na současnost, problémy, které souží společnost, témata, která dosud nestála v zájmu společnosti, nebo se jim do jisté míry i ironicky a povýšeně někteří vysmívali.
Můj text nemá odsuzovat mainstreamové počiny, ale považuji za nutné upozornit na jejich stav a povahu. Ze „vztahovek“ se stalo něco hanlivého a banálního, přitom mezilidská komunikace bude navždy všudypřítomným tématem našeho žití. Většina českých romantických komedií divákům nabízí vyprázdněná a nenápaditá schémata v často podprůměrném řemeslném zpracování. Sexistické vtípky, spoře oděné ženy pro potěchu nadržených mužských tvůrců nebo producentů, kteří si myslí, že to je to, co chce divák vidět, homofóbní a rasistické scénky, podivné politické teze nereflektující odžitou zkušenost zobrazovaných skupin – to všechno se nachází velmi pravidelně v mainstreamových snímcích a co je nejhorší, nalezneme to i ve filmech autorských.
Oblíbeným žánrem, který podporuje Fond a všechny televize jsou filmy životopisné. Ty pro změnu působí jako návštěva regionálního skanzenu, který se ani nesnaží poznatky minulosti dosadit do kontextu současnosti. Není náhoda, že už si lidé dělají srandu z historických dramat a s humorem na rtech odhadují, jaký další životopis bude brzy v kinech. Proč ale máme teď sledovat osud Přemysla Otakara, Alžběty Pomořanské nebo poslanců Národního shromáždění? To, že jsou nesrozumitelné mimo hranice, se stává v tuto chvíli jen detailem.
Ne všechny filmy musí být pochopitelné pro cizince. Film s ambicí oslovit jen obyvatele naší země může být mnohdy důležitější než točit ty „evropské“. U hraného filmu však člověk spočítá takových filmů na prstech jedné ruky. Přitom se nabízí jasná otázka: proč? Proč tu nevzniká pravidelně výrazný mainstream, který kombinuje umění s komerčním potenciálem? Nabízí se srovnání s filmy skandinávskými nebo polskými, které pravidelně bodují na festivalech i v kinech. Diváky u nás zajímá česká tvorba, chtějí vidět české filmy. Nabídněme jim klidně oddech a zábavu, ale sofistikovanější než prdění ve vaně a karikatury lidí s postižením. Témat je kolem nás tolik.
Daří se to například dokumentaristům, kteří odvádí skvělou práci. Obecně můžeme dokumentární scénu brát jako zdroj inspirace. Způsob, kterým navzájem lidé spolupracují, pomáhají osvětlovat svou činnost a komunikují důležitá témata, je jednoznačně cestou kupředu.
Stejně tak se nebojme spolupracovat s našimi sousedy a filmaři z jiných zemí. Opusťme uzavřený ostrov Česka a začněme otevřený dialog s názorem zvenčí, který může být velmi cenný pro lepší autorské uchopení světa, který v snímcích tvoříme. Mnozí producenti*ky už spolupracují se zahraničím roky a je to jedině dobře.
Tomasz ve svém textu mluví o nové intimitě, já zdůrazňuji především nové nastavení přemýšlení o tvorbě. Ta by měla především reflektovat to, co se děje „tady a teď“. Co cítíme? Jaké máme prožitky? Jak vnímáme dnešní svět a situaci kolem nás? Kdo z toho těží a kdo je naopak odsunován na okraj společnosti? O kterých jevech nemluvíme, a přitom bychom měli? Co je pro nás skutečně důležité? Je to rodina? Vztahy? Kariéra? Majetek? A proč? Vzpomínám si na Věru Chytilovou, se kterou jsem se bohužel během studií na Famu minul. Pamatuji si ale, co říkali její studenti: vždy se ptala „proč“. A to je tradice v uvažování, kterou bychom měli navrátit nejenom ve výběru témat, ale také formě.
Tvořme formy nové, které mají vlastní rejstřík filmového výrazu spjatý s naším dědictvím. Máme na co navazovat, ale než abychom aktualizovali to, co se zde tvořilo, nacházíme v kinech nápodoby cizích filmů. Dost už bylo kopií rumunské, skandinávské nebo americké kinematografie, které působí neautenticky, mátožně a nerespektují prostředí, ve kterém jsou filmy tvořené. Hledejme způsob, jak oslovovat diváky formou, které rozumí, a jejíž využití je opodstatněné, a to aniž by film ztrácel ambici být skutečným uměleckým dílem.
Dříve diváci sledovali mimo jiné náročnější dramata s politickým nábojem bez problémů. Nepadaly otázky, zda to vůbec “obyčejný divák” pochopí, protože bylo jasné, že když bude chtít, tak ano nebo si odnese něco pro sebe podstatného stejně tak dobře. Jednalo se o filmy, které řešily problémy chudých vrstech stejně tak jako těch majetných. Důležité ale bylo, že byly takové filmy přístupné všem. Proč se tedy nyní tyto filmy promítají v dvaceti kinech po celé republice, a to za cenu více než denního rozpočtu nemajetných? Internet otevřel širokou škálu možností, ale jak máte usledovat filmy na VOD, když ani nemáte na plyn a elektřinu? Film se tak začíná stávat pro velkou skupinu lidí nerelevantním médiem a nepomáhají tomu ani televizní vysílatelé, kteří český film většinou jen vykupují nebo podporují výrobu komerční salámové tvorby. Vyzývám tedy proto i ty, kteří o podobě naší kinematografie zásadně rozhodují, aby přehodnotily svůj pohled na věc. Se snižováním relevance média se totiž koneckonců v dlouhodobém horizontu přece snižují i zisky.
Přitom kdy jindy než dnes má mít film zásadní postavení ve společnosti? Žijeme v době válek, pandemií, mocnostních bojů, společenských nepokojů a nespokojenosti, kterou zesilují falešné narativy, internetoví trolové a další jim podobní. Film má jedinečnou šanci přinášet divákům jiný pohled na svět a jako tvůrci bychom měli mít morální povinnost neuhýbat před pravdou a nabízet upřímný pohled na to, co se opravdu děje na této planetě, i když je to mnohdy komplikované, nejasné, nebo nepříjemné.
Nesnažme se ale o „druhou novou českou vlnu“. Opusťme tento mýtus, a naopak začněme něco nového, co není jen remake nebo dozvuk něčeho, co už se stalo před šedesáti lety. Nebojme se filmů, které diváka naštvou, filmů, které nejsou pro každého. Tahle naivní myšlenka, že existuje něco jako „film pro všechny“ je blábol, který ničí kinematografii jako celek. Naopak výrazněji formulujme vlastní názor a berme film jako způsob, jak otevřít debatu. Ať je klidně živelná. Jen diskuzí se totiž můžeme jako společnost posunout dál, a i to je význam kultury.
Nezapomínejme také na psychické zdraví všech zúčastněných. Lidé, kteří pracují v prostředí audiovize podle mnoha studií propadají depresím více než je ve společnosti časté. Některé studie zmiňují výrazně vyšší čísla pokusů o sebevraždu, zneužívání návykových látek nebo závislost na alkoholu. Snažme se tedy i o zdravější, inkluzivnější a vstřícnější pracovní podmínky, které budou vyhovovat více všem. Život totiž je a bude, i když se na to v našich kruzích rádo zapomíná, stále přednější.
Závěrem bych chtěl dodat, že věřím v pozitivní vývoj věcí. Nejen mladá generace cítí nutnost změny. Pomalu ale jistě se kolečka motoru zvaného „filmový průmysl“ roztáčí naplno. Pojďme proto být rázní v autorské svobodě, odvážní ve volbě témat a formy, citliví k sobě samým i navzájem a vstřícní k divákům.
Text je součástí tří textů. Přečtěte si i zbylé dva: „Nová česká intimita“ a „Odvaha k zranitelnosti„.