Touha zpomalit je přímým důsledkem doby, která se urputně řítí vpřed bez jediného konkrétního cíle. Současný důraz na výkon a efektivitu všech lidských činností hraničící s mánií, s níž se více či méně úspěšně zžívá všechno na téhle planetě, ale zároveň produkuje věci extrémně pomalé. Někdo je považuje za odpad, jiní za učiněné požehnání, díky němuž je možné opět na chvíli svobodně dýchat, zastavit se a prostě jenom být.
Patřím do druhé ze zmíněných skupin, i když má cesta do ní byla dlouhá a protkaná nejrůznějšími přešlapy. I díky nim jsem ale pochopila, že právě věci pomalé s sebou v konečném důsledku přinášejí mnohem větší satisfakci a jejich katarzní moment bývá mnohem silnější. Děje se tak proto, že události odvíjející se v mírném tempu často z pochopitelných důvodů stojí na opravdu pevných základech. A u filmu to platí dvojnásob.
Současní diváci jako kolektiv obecně nejsou na pomalé filmy zvyklí. Jim, a potažmo ani sama sobě, to ale nikdo nemůže mít za zlé – nemáme totiž jediný důvod, a často ani příležitost nechávat zobrazované příběhy pozvolna pronikat do našich vědomí. Většina mainstreamové kinematografie se tak ocitla ve stejných kleštích, v nichž je sevřený i současný stav naší společnosti. Jediné štěstí je, že nikdo z nás není odkázán pouze na střední proudy (nejen) filmových vod. Že vždy existuje někdo, kdo umí příběhy vyprávět pomalu a další s těmito schopnostmi se rodí.
Velmi nerada generalizuji, v tomto případě však trochu musím, a trochu taky chci. Připadá mi totiž, že velká část těchto současných pomalých filmařů vyrostla v severských zemích. Možná je to tím, že rostla pod vlivem kolektivního vědomí, do něhož nenávratně pronikl Ingmar Bergman a Carl Theodor Dreyer. Možná se vyvíjela spíše díky klimatickým podmínkám Skandinávie, jejíž převaha chladných dní a obrovská nevyváženost světlých a temných hodin logicky zpomaluje i tempo některých klíčových procesů. S velkou pravděpodobností jde o kombinaci obojího, lehce okořeněnou tradicí sahající stovky let zpět, do dob eposů Eddy a Kalevaly. Tento vývoj má naštěstí za následek to, že severští vypravěči si zkrátka s tím vším velikým, co potřebují sdělit, dávají načas.
V mém ideálním světě se čas životní rovná času filmovému. Jelikož bych tak ale během svého života měla možnost podívat se jenom na jeden film, jsem ráda, že můj ideální svět neexistuje. Toto zpomalení a evokace reálného životního tempa v příbězích, které si nemůžu přivlastnit, si ale klidně můžu dopřát i dejme tomu ve sto minutách, pokud jejich autor ví, jak můj mozek zmanipulovat a navodit mu pocit, že se skrze zrakový a sluchový vjem stává součástí něčeho, co hodinu a půl dalece přesahuje. Otázkou je, jak tyhle filmy v současné tvorbě objevit?
Pokud nemáme šťastnou referenci od někoho, kdo snímek viděl před jeho oficiálním uvedením, situaci nám výrazně ztěžují distribuční společnosti. I ty zaměřené na více artovou tvorbu, v níž je výskyt pomalého samozřejmě hojnější, se totiž podřizují tempu doby. Nejen trailery, ale i psané synopse uváděných filmů často naprosto okatě zamlčují právě rychlost vyprávění konkrétních filmů. Jakoby se snad distribuce bály, že přiznáním toho, že se příběh místy vleče jako sliz, přijdou o diváky. Strach je to samozřejmě opodstatněný. Není však důsledkem, ale naopak spolutvůrcem stavu, v němž se současná divácká obec nachází. Jinými slovy, nově vzniklý pomalý film, aby člověk pohledal, a to doslova, protože nic jiného než vlastní rešerše mu někdy opravdu nezbývá.
Tato rešerše částečně odpadá ve chvíli, kdy, stejně jako já, obsesivně konzumujete naprosto vše ze severské kinematografie, co se u nás dostane do distribuce. Namátkou: nová éra Larse von Triera počínající Nymfomankou, něco z Thomase Vinterberga, a taky velká většina současných islandských režisérů. Například Vrabčáci Rúnara Rúnarssona nebo trochu novější A dýchejte klidně Isold Uggadóttir toto splňují naprosto ukázkově. (Abych však v pomalosti nekřivdila zbytku Evropy, namátkou přihazuju ještě také Šťastného Lazzara a Lásku mezi regály.) Jako lovec pomalého jsem tak okamžitě zajásala při zjištění, že se v české distribuci objeví Bílý bílý den Hlynura Pálmasona. I u tohoto filmu ale člověk nejdříve spadne do pasti distributorům. Trailer na něj se v kině objevil v sestřihu s několika dalšími filmy uváděnými letos ve Varech, což mu samo o sobě okamžitě ubralo prostor ukázat svůj rytmus. I to málo, co z Bílého bílého dne v této upoutávce můžeme vidět, je navíc sestříháno tak, že by měl člověk rázem pocit, že půjde o učiněný akční thriller rámovaný poetickým mechem. Opak je samozřejmě pravdou.
Bílý bílý den je dokonalým příkladem toho, jak ve filmu simulovat realitu “všedních dní” a její rytmus, který se v určitých chvílích lidské existence zdá k uzoufání pomalý a nemilosrdný k našim potřebám a požadavkům. Hlavní postava, bývalý policista Ingimundur, se vyrovnává se ztrátou své ženy. V tichosti a pomalu. Nesetkáváme se s ním v období akutního šoku a smutku bezprostředně po úmrtí, ale zřejmě až měsíce poté, kdy už se všichni pozůstalí, včetně jeho dcery, jaksi vracejí se svými životy do normálních kolejí. Ingimundur se opravdu snaží. Rekonstruuje pro dceru dům a tráví spoustu času se svou vnučkou, jejíž přítomnost ho očividně přivádí na veselejší myšlenky. I přesto ale jakoby se mu od všech v jeho okolí dostávala (ne)vyslovená výčitka, že by měl truchlit jinak nebo snad lépe. Ačkoliv se tomu Ingimundur sám brání, jeho proces vyrovnávání se se smrtí nakonec opravdu něco urychlí. Tím něčím je zjištění, že jeho milovaná vedla tak trochu dvojí život.
Skvělé je, že i když je hlavní hrdina nucen své psychologické procesy zrychlit, film na tempu nijak nenabírá. Pořád jsme svědky rutinních činností postav, přičemž režisér nikdy neukončuje záběry “předčasně” a málokdy používá zkratky. Herci tak dovádějí své akce vždy až do úplného konce, což sice rozhodně není důležité pro pochopení děje, slouží to ale jako výrazový prostředek pro evokaci už zmiňovaného reálného životního času. A k čemu je tato evokace dobrá? Především k totálnímu vcítění se do hlavní postavy (postav) a pochopení její vnitřní psychologie. K té se ve většině filmů dostáváme přes dialogy, případně akce a reakce hrdinů, což samozřejmě rozhodně není špatně. Taková technika však vyžaduje značnou diváckou motivaci se do postav vcítit, přičemž právě tato motivace se občas těžko nachází, vzhledem k tomu, že jsme ve filmech často vystavováni životním příběhům, které nemají s tím naším ani setinu společného.
Když se však filmař rozhodne vyprávět svůj příběh pomalu a s postavou nás seznamovat přes její rutinu, přirozený pohyb a činnosti, kterým se věnuje, když je o samotě, nezbývá nám nic jiného, než ji postupně začít rozumět. Otevřít se jejímu (fikčnímu) životu a prožívat ho společně s ní. Jinými slovy, podle mého názoru jsme během pomalé narace jako diváci mnohem otevřenější všem myšlenkovým i emočním rovinám filmu, jelikož nejsme nijak hnáni k utváření závěrů, z nichž kauzálně plynou další události ve filmu. Dlouhé činnosti, časosběry, nekonečné jízdy autem “bez cíle” – všechny tyto momenty ve filmech nám dovolují odpoutat se od toho, co se děje na plátně a vejít někam hlouběji do sebe, kde však – pořád přirozeně spjati s obrazem před našima očima – hledáme východiska, která nám nikdo nepředkládá ani nevnucuje.
Nepopírám, že dostat se během filmu do takového stavu vyžaduje jistou dávku soustředění. Nejklíčovější je ale obrovská porce chtění. Musíme chtít konzumovat příběhy z téhle jejich “odvrácené” strany a musíme se chtít otevřít všemu, co nás během takovéhle konzumace může potkat. Právě díky tomu se ale může stát i takový zázrak, že třiadvacetiletá holka na okamžik jakoby kráčela v kůži statného ovdovělého důchodce, pochopila jeho emoce a nakonec s ním i prožila závěrečnou katarzi tak silně, jako už dlouho ne.
Jo, brečela jsem na konci s Ingimundurem, ale ne proto, že by mě v rámci fikce ještě nějak zásadně dokázaly dojmout obecné lidské katastrofy typu smrt, nevěra a existenční krize, jímž jsme v určité formě vystováni stejně v úplně každém filmu. Brečela jsem proto, že za tu hodinu a půl jsem najednou měla pocit, že toho chlapa znám a vlastně, že jsem taky trochu on. Neplakala jsem kvůli Ingimundurovi, plakala jsem s ním. Což mi připadá jako ten naprosto nejpodstatnější rozdíl ze všech.
Zároveň jsem si zpětně plně vědomá toho, co mě k takovému zážitku po celou dobu filmu vedlo za ruku. Tohle uvědomění se stalo také inspirací pro úvahu, kterou právě čtete. Myslím si totiž, že ačkoliv přislovečné životní tempo i vize budoucnosti nás čím dál tím víc jenom uhánějí, ve filmu by se měl dít přesný opak. Film by měl být naší převrácenou realitou, paralelním vesmírem, v němž nám efekt zrcadlení pomáhá zůstat přičetnými. Pořád si uchovávám spoustu svých naivních představ z pubertálních let – mezi nimi i jednu, v níž je pro mě film pořád prostorem, do nějž někdy poměrně zbaběle zaběhnu, když je nejhůř. Otevřu oči tomu, co se odehrává na plátně nebo na obrazovce přede mnou a jediné, po čem doopravdy toužím, je aby mě příběh jako deka obalil od hlavy až k patě, pohltil do sebe, a tím mi paradoxně dal i volnost být na chvíli více opravdu jenom mnou.
I proto je pro mě Nový film především Filmem pomalým. Vůbec mě přitom nemrzí, že právě slovo “pomalý” se v souvislosti s filmy používá hlavně pejorativně. Klidně ať. Ať se proti němu současný dramaturgický i divácký trend vzpouzí a staví na zadní, pro mě bude vždy tím nejposvátnějším. Správně vystavěn totiž do sebe dokáže pojmout celé spektrum žánrů, postav i všechny dostupné odstíny emocí tohoto světa. Pomalé vyprávění je skvostem, který alespoň dle mého názoru, v konečném důsledku vyžaduje mnohem více nadání, než vyprávění v tempu bezhlavém. Žádá si bezmezné soustředění na postavu i na všechny plochy, které se kolem ní postupně rozkrývají. Jenom pomalu bude totiž nakonec odhaleno úplně všechno. Lupě pomalé narace neuknikne žádná chyba ve struktuře příběhu ani v motivacích postav a autoři, kteří chtějí toto tempo ovládnout, si toho musí být vědomi. Mnozí už si toho naštěstí vědomí jsou. A další přibývají. Někteří z pomalého vyprávění vyrůstají, jiní k němu naopak teprve dorůstají. Ať tak či onak, tito lidé se, společně se mnou, zřejmě přiklánějí k názoru, že film by na nás měl mluvit pomalu v době, kdy ze všeho kolem slova tryskají nadzvukovou rychlostí.