V tom obvyklém záchvatu neužitečnosti, sebelítosti a bezbřehého tlaku, který si vytvářím sama ale klasicky z něj chci obvinit moji rodinu, se objevila chuť na cigaretu. Konečně! Dva roky jsem na cigaretu chuť neměla, cigarety mám ráda a chuť na ně mi chybí. Obsahují v sobě tu mladou intelektuálku, co má život před sebou a utíká do města z vesnice, kde jí přece nikdo nerozumí. Kde sice děcka kouří, ale kouří na zastávce, bez perspektivy kouření pochopit. Ale ona kouření chápe. Chápe, že k němu patří knížka a káva, tehdy ještě s cukrem, protože i Allen Ginsberg musel do té pravé chuti dorůst. A i když olivy ještě ráda nemá, ví, že by je ráda mít měla. Že bude. Děcka z Prahy maj rády olivy od šesti let.
Nemaj rády rohlíky se šunkou, maj rády olivy. Jsem se ztratila. Možná ty olivy skrývají nějaké hluboké trauma. Já nevím. A kdo to má vědět? Ale ta cigareta. Mladá intelektuálka je už dlouho ve městě, ale víc a víc jí dochází, že je spíš z vesnice a že možná spíš není intelektuál a že i starej Filépek, co si kolem baráku osázel prales, aby mu sousedi nečuměli do oken, a teď si v tom baráku spokojeně hnije, tak že i ten Filépek toho ví mnohem víc. A že ten Filépek, ačkoli nestuduje filmovou školu, tak s chutí vezme kameru do ruky, aby natočil kompromitující materiál na rušení nočního klidu, aby mohl z vesnice někoho udat, zatímco mladá intelektuálka intelektuálně strádá ve svém pokoji, který je pod jejím vlivem spíš tmavá sluje, a že ani ta postel z palet nevypadá tak dobře, jak u kamarádek.
Možná se tam setmí, vždycky když vkročí do místnosti. Možná se pokoj splaší, všechen nábytek si zašeptá „bacha, už jde!“ a když mladá intelektuálka vstupuje do dveří, pokoj zadrží dech a dělá, že tam není, dokud ona zase nevypadne. Když ho ona nemá ráda, on ji taky nebude mít rád. Mladá intelektuálka se snaží v pokoji nebýt, protože být doma, zatímco bydlíš ve městě, znamená, že nemáš bohatý sociální život.
Mnohem lepší je sedět v kavárně, s ohrnutým nosem nad faktem, že už se tam nesmí kouřit, i když ti cigára vlastně nechutnají, nevnímat knihu, co máš na stole a doufat, že si někdo přisedne, aby jsi ho potom poslala do háje, protože nevíš, jak se v té situaci chovat. Tak se učíš být doma, ale pokoj je furt uraženej a nasranej, ale ty bojuješ, až přestane dávat smysl jít ven.
A pak dostaneš chuť… na cigaretu! A pak mladá intelektuálka dostala chuť na cigaretu a šla k pánovi Vietnamcovi (tak se všichni jmenují, ne?) pro papírky. A pak, při té chuti, při té emoci, nebo chtíči něco udělat, ať je to něco vlastně cokoli, dostaneš chuť obejít dům. A pak blok! A najednou chodíš a ikdyž někde spíš nehluboko, než hluboko, sedí zhrzená mladá intelektuálka a doufá, že z té dobrovolné aktivity něco vykřešeš, že třeba na něco přijdeš, slupka tvojí osobnosti, taková epidermis duše ví, že tahle malá procházka v sobě má nezištnou radost. Ale tak mohla bys nějak zneužít tu nezištnou radost, ne?
Mohla bys ji nějak proměnit v zištnost, ve vlastní prospěch. Nemůže tě tahle malá nezištnost udělat slavnou? Nebudou za rohem stát zástupy lidí, aby společně oslavovali den, hodinu, minutu tvé nezištnosti? Jak obejitím bloku bylo něco odblokováno? Nejsou tyhle krátké úderné větičky se spoustou existenciálních otázek, na které se ale dá odpoědět jenom ANO, nebo NE, nějakou podvědomou imitací Carrie Bradshaw? Uf. Z hovna bič. Z procházky román, bez práce koláče, bez lepku koláče, ptáče.
Na zemi leželo malinkaté ptáče, které vypadlo z hnízda, zpola lysé, zpola opečené, očička ještě slepená a zobák gigantický. Ach, Bože, ten zobák. Jestli mladá neužitečná intelektuálka chtěla příležitost, tak tohle bude asi ona. Možnost, jak zabít den záchranou života, vzdouvání mateřského pudu a sobecká touha být potřebný. Ptáče se pokouší postavit a někam dojít, ale nožky ho ještě nedokážou udržet a tak se kotoulí z kopce dolů. Chuďátko.
A stejně je mi trochu odporné, bojím se na něj sáhnout. Kdybych chtěla být jó patetická, řekla bych, že jsem na tom chodníku tak trochu viděla sama sebe. A mladá intelektuálka si zatím ublinkla. Snažím se zachránit ptáče tak úporně, až mě v pravidelné intervalu přepadá strach, že to ptáče zachraňuje mě. Doufám, že je to ptáče patřičně vděčný, že ukrajuju ze svýho drahocennýho času, abych ho odvezla na záchrannou stanici. Doufám, že až se postaví na vlastní nohy a rozjede nějaký úspěšný startup, vzpomene si na mě. Doufám, že nezačnu vyhazovat ptáčata z hnízda, abych je pak mohla zachraňovat. Bojím se otevřít tu krabičku a nahlédnout do ní, abych zase viděla ten hrozivý zobák, který se ke mě natahuje, jako by mě chtěl pohltit. Určitě mu máma říkala „neboj, lidi se tě bojej víc, než ty jich“. Podávám ptáče lidem, kteří ho bez ostychu berou do dlaně a odnáší mi ho do inkubátoru. Ani jsem si ho nepochovala.
„Kde jste ho našla?“
Ale já nejsem nějaká pražská hipsterka. Já jsem přece holka z vesnice, chápete? Já za tohle žádný kredity nechci, to je moje přirozenost, chápete? To je můj nezištný pud! Jsem spíš pražská hysterka. A že jsem se ho nedotkla? No tak jsem se bála, to je přece v pohodě!
„Na Vinohradech.“
„Tak děkujem, nashle!“
Chci, aby život nebyl jako dřív, jak v době před ptáčetem, před okamžikem, kdy mi na něčem záleželo víc, než na sobě. Snad.
„Tati, tatínku, vzpomínáš, jak jsem se topila a strejda mě vytáhl z vody?“
Ptá se mladá nadějná intelektuálka svého otce.
„Dneska jsem zachránila ptáče.“
Tvůj otec is typing … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … …
„Až ho pustijou, stejně ho zežere kočka.“
Kdyby to byl film, končil by zapálením cigarety. Ale není.