Nový seriál Euphoria patří mezi nejchválenější teenagerská dramata za poslední dobu. Recenze z deníku The Guardian o něm píše jako o jednom z nejlepších tohoto roku; za hypnotický ho označili na Alarmu ; že z něj nespustíme oči se dozvíme na Radiu Wave. Úspěch ostatně zaznamenává i mezi diváky: hodnocení na IBDm přesahuje osm bodů z deseti, na ČSFD překonává 80%. I přesto si dovolím přílišné nadšení nesdílet a seriál v mnoha ohledech považuji za nevyrovnaný. Čím to že Euphoria sklízí takovou oblibu?
Většina recenzentů na Euphorii nahlíží jako zdařilou výpověď o životě dnešních teenagerů. A se zachycením atmosféry dneška skutečně problém nemá. Protagonisté řeší celou řadu specifických situací a problémů symptomatických pro dobu sociálních sítí a seznamovacích (hook-up) aplikací. Jsou v něm opakovaně tématizovány problémy typu revenge porna, od hlavní hrdinky Rue se nám dostane názorné „cool“ lekce na téma „dickpiců“ a co vše z nich lze vyčíst o jejich majiteli. Rue dále prostřednictvím voice-overu opakovaně komentuje chápání sexuality, (toxické) maskulinity či vliv pornografie na ostatní postavy. Za velmi progresivní, aktuální a zdařilé lze považovat zobrazení transgender postavy Jules (např. to, že je transgender, se dozvíme jaksi mimochodem a v první epizodě pouze letmým záběrem vidíme užívání hormonů).
Příznačná je také estetika seriálu, poplatná současným trendům. I ty nejpochvalnější recenze si všímají přílišné “naleštěnosti”, která se už dostává za hranu. Laděním a barevností skutečně připomíná vizuály, jaké člověk běžně vídá v reklamách na Spotify či Instagramu. Odpoutaná kamera, barevné svícení, dlouhé a dynamické záběry z večírků nebo třeba jízdy na kole se střídají s krátkými, realistickými pasážemi. Ty se zase přelévají do sugestivních a subjektivních vizuálních představ a zpomalených záběrů, které se se snaží co nejvíce přiblížit pocitům (drogové) euforie či jiných stavů.
Všechny postavy jsou „po americku“ hezké (do hlavní role je obsazena dětská hvězda Zendaya) a ve spojení se současnou populární hudbou Euphoria skutečně připomíná několikadílný klip, který chce oslovit mladé lidi. Přesto: tvůrci i protagonisté často uvádí, že seriál o teenagerech pro teenagery přednostně zamýšlený není – alespoň ne pro ty mladší osmnácti let. (Což ale samozřejmě neznamená, že ho nesledují.)
Právě explicitní charakter seriálu vyvolal kontroverze mezi některými konzervativně naladěnými rodiči, ale poukazují na něj i leckteří fanoušci. Přitom by se jeden domníval, že na podobné věci je současné publikum už navyklé a samo o sobě nemohou ničím překvapit (obzvláště v produkci HBO). Euphoria ukazuje, že děti, které se narodily až po roce 2000 a nezažily 11. září, už dospívají, a to se vším všudy: vyrovnávají se s traumaty, sbírají traumata nová, prožívají první vztahy, berou drogy a mají sex.
To ale v kontextu „coming of age“ dramat není u teenagerů nic nového.
Co tak mnohé šokuje jsou již zmíněné explicitní výzvy ve světě moderních technologií, se kterými se postavy seriálu setkávají na každodenní bázi s naprostou samozřejmostí, a riskují při nich své psychické i fyzické zdraví: stačí málo a dnešní teenager si domluví přes aplikaci rande za účelem sexu s cizím člověkem, který si říká „dominant daddy“ / začne se prodávat přes webkameru / záznam z jeho či jejího prvního sexu se objeví na pornostránce / začne brát drogy / doplňte si sami.
Seriál tím ale nabízí spíše představu o dnešních teenagerech, se kterou a priori souhlasíme a chceme ji vidět: jen sledujte, co všechno zlého na tu dnešní mládež v tomhle hrozném světě číhá; to za nás a našeho offline dospívání nebylo. Jako kdyby Euphoria na jedné straně cílila hlavně na mladé dospělé a budoucí či teprve rodiče, kteří její styl ještě skousnou, ale kteří z „teen“ let už odrostli. Někteří rodiče ve svých hodnoceních na zahraničních rodičovských webech Euphorii dokonce doporučují jako formu osvěty, která teenagery jistě osloví.
V přímém rozporu s tímto varovným tónem tu ale na straně druhé stojí ona „naleštěnost“. Všechny výše zmíněné situace, psychické problémy, traumata či toxické vzorce chování se sice ukazují jako destruktivní, zároveň ale (snad aby se tvůrci vyhnuli příliš viditelnému moralizování) je divák neustále nucen přijímat je jako strhující, fascinující a natolik zajímavé, že z nich nelze spustit oči. Drogová závislost se všemi výškami i dojezdy se prezentuje jako vystřižená z hudebního klipu; prodávání se přes webkameru a promiskuita jako způsob, jak se vyrovnat s body-shamingem a vybudovat si sebevědomí. (Viz svérázná postava Kat: jakkoliv je tato její cesta slepá, jedním dechem s tím působí až nesnesitelně „cool“.) Tím Euphoria ukazuje, že topit se v nevyřešených osobních problémech sice není nic dobrého, ale je to zajímavé, a pokud ne hezké, tak přinejmenším uhrančivé.
Nutno samozřejmě dodat, že se ocitáme na poli žánru. Euphoria chce být v první řadě show, která strhne diváctvo, což se jí nepochybně daří. Z tohoto pohledu lze seriálu s výjimkou dílčích dramaturgických voleb těžko něco vyčítat. Navíc si na některých místech klade (naštěstí) i mnohem vyšší než žánrové ambice: skrze páteřní zápletku, kterou tvoří specifický vztah hlavní hrdinky Rue s trans postavou Jules, se dostáváme k hlubším otázkám o povaze lidských vztahů a lásky vůbec. Obdobné podněty nabízí i forma vztahu Jules a Natea: mohl by se striktně heterosexuální chlapec, „zabetonovaný“ do svého i společenského chápání maskulinity, zamilovat to transgender dívky? Potenciál těchto přesahů se však (bohužel) často zcela rozpouští v přehnané estetizaci smutku, kterou seriál sice přesvědčivě pojmenovaná, o mnoho více ji však normalizuje.
Výsledkem je silně stylizovaný příběh o zničených mladých lidech. Zvolená forma vyprávění, která v každé epizodě prostřednictvím voice-overu vypravěčky Rue zacílí vždy na jednu z postav a její strhující backstory, buduje svět, ve kterém v centru zájmu pokaždé stojí jedinec hodný veškeré pozornosti. Ta je na něj ale strhávána právě proto, že se má zcela jedinečným způsobem špatně, čímž se u každé postavy dosahuje specifického dojmu výjimečnosti. Mladý člověk je zobrazen jako výrazné individuum stojící v záři reflektorů, kolem kterého se – a díky použitým filmovým prostředkům často doslova – točí celý svět. Není tedy divu, že v našem světě přepjatého individualismu, ve kterém jsou jedinec a jeho jedinečnost stavěny na piedestal, dosahuje Euphoria takové obliby. Spíše než o životě dnešních teenagerů pak ale vypovídá hlavně o naší kultuře: a především o poptávce vyprávět právě takové příběhy.