Umíme tweetovat jako stromy? Co kdyby se hierarchie v lidském světě opírala o horizontální strukturu? O kolik chytřejší a egalitárnější by to bylo? A co o nás ví lesní porost, když se nacházíme v jeho blízkosti? Co když o dost víc než my o něm?
„Otázkou je, zda náš počáteční vztah ke stromům není spíš estetický, než vědecký.“ (1)
To se zmiňuje se v úvodu do výstavy My, stromy (Nous, les arbres), v pařížském prostoru Nadace Cartier pro současné umění. Vnímat přírodu esteticky, to jest první krok, kterým nás expozice zve k navázání kontaktu se stromy. Stromy, které jsme potkali, se kterými jsme rostli, stromy, kterými taky trochu jsme.
Náhodou, protože jsme měli čas, a cíleně, protože jsme očekávali propojení s filmovým jazykem, jsme se ocitli na expozici My, stromy. Závan multinaturalismu v názvu nás lákal – představa zahlédnutí světa z perspektivy dřevnaté kůry a listí.
Budova Fondation Cartier pour l’art contemporain
Výstava My, stromy představuje pokus o vytvoření nových vazeb v oblasti fauny a rozvázání striktních žánrů a perspektiv, kterými je možné je zobrazovat. Koncept zdůrazňuje jinakost a svébytnost stromů, ale také jejich jejich horizontální strukturu, kde každá část zrcadlí stejnou měrou zbylé části. Na tuto otevřenost konceptu výstavy se pokusím navázat a zprostředkovat subjektivně nejzajímavější mžitky z ní.
Foundation Cartier pour l’art contemporain se jako nejstarší soukromá galerie v Paříži dlouhodobě věnuje tématům spojeným s životním prostředím, přírodou a komunitami původních obyvatel. Výstava se nachází v prostorách ohromné prosklené budovy, kterou obklopuje zarostlý park. Momentálně zaplňují stromy i interiér. Jsou jak živé, tak i „umělé“, čímž zvláštním způsobem bortí hranici mezi urbanizovaným prostorem a přírodním porostem.
Toto téma v sobě skloubil i pozoruhodný, ne zcela přirozený strom, který vévodí části parku. Objekt je vytvořen člověkem, konkrétně multižánrovým umělcem Fabricem Hybertem. Jeho specifičnost tkví v tom, že místo porostu v odstínech zelené je pokrytý umělými listy v paletě barev lidské kůže. Novotvar, kdy strom přerůstá v lidské tělo, jako lidství proměněné do podoby stromu.
Strom Fabrice Hyberta, Fondation Cartier pour l’art contemporain, Paris 14e (75), 11 juillet 2019, photo Alain Delavie
Otázku relacionismu mezi lidským a přírodním světem otevírají velkoformáty Luise Zerbiniho, které návštěvníka vítají u vstupu do interiéru. Urbanizované prostředí je propleteno chaosem přírody, evokuje městskou džungli, ale také zásah městských struktur do přírody. Propojení a prolínání dvou světů je klíčové, na obrazech nevidíme žádné lidské postavy, ale nevyhneme se dojmu, že jen před chvílí z prostoru odešly. Stromy přírodní jsou doplňovány umělými materiály, ale i estetickými přírodními objekty (mušle, ořechy, části kůry), které tvůrce sbíral po brazilských plážích se záměrem evokovat „estetické cítění“ přírodě vlastní.
Filmové střípky o stromech začaly skládat krátká reportážní videa Raymonda Depardona a Claudine Nougaretové. Zaměřují se na každodenní lidskou zkušenost se stromy, které tvořily nedílnou součást jejich domácího prostředí. Stromy, se kterými jsme vyrůstali, které jsme míjeli. Nebo stromy, které dávají stín naší oblíbené kavárně. U kterých kořenů jsme hráli na pykanou. O starém stromu uprostřed náměstí vyprávějí obyvatelé francouzského maloměsta. Takový je jeden z portrétů promítané mini-série. Reporty a zkušenosti kolemjdoucích Francouzů s Jejich stromem jsou možná banální, nicméně popisují, jak se stromy v každodenní rovině vplétají do jejich vzpomínek a osobní historie. S těmito vzpomínkami je velice lehké se ztotožnit, ničím se neodlišující od těch našich, videa tak otevírající cestu k zbytku výstavy.
Obrazy Louise Zerbiniho (zdroj: http://www.troiscouleurs.fr/culture/bon-plan-nous-les-arbres-a-la-fondation-cartier/)
Další audiovizuální dílo mapuje sžívání se s prostředím kmenů Chaco a Nivaclé. (2) V jednom z medailónů sledujeme postarší Němku, která vypráví o svých setkáních s původními obyvateli. Kdysi byla studentkou umění, která se díky cestám svého manžela antropologa dostala blízko k místním. Navázala s nimi kontakt přes tkané koberce s tradičními motivy, přes drobné umělecké a řemeslné práce. Jejich společným jazykem je estetické cítění, přírodní motivy jsou obsahem práce.
Pohled zevnitř těchto jihoamerických komunit zprostředkovávají naivistické obrazy původních obyvatel. Ty stojí bez ostychu bok po boku děl uměleckých skupin ze všech koutů světa, příspěvků vědců, botaniků a filmařů.
Esteban Klasssen, Bez názvu (zdroj: https://lelephant-larevue.fr/thematiques/nous-les-arbres/)
Jejich jednoduchá poetika evokuje v každém jiné dojmy. Možno je brát jako vhled do záznamu historie původní kultury, kterých jsou konkrétní stromy součástí. Zároveň, ve své naivní ikoničnosti a pestrobarevnosti, jakoby odkazovaly na ducha stromu, který obraz překračuje. Stromy konkrétní jako osobnosti, stromy jako psyché jiného typu, stromy jako symboly, stromy magického realizmu naší vlastní fantasie. Graficky působivé inkoustové kresby zvířat zase evokují jejich magickou hodnotu, nechávají rozpomínat na totemistické kulty.
Podzemím Foundation Cartier jsme vpuštěni do obrazů zcela jiné éry. Rozpixelování, estetika ranného internetu, primitivní vizuální efekty. My, stromy nabízí několik přístupů, kterými živost stromů digitálně rozhýbe.
Virilio, Diller Scofidio + Renfro, videoinstalace EXIT (foto: Ema Kovalčíková)
Obzvlášť drásavý je pohled na video-art mapu s designem prvních interaktivních her. V jejím loopu se setkáváme s reportem názorně zobrazujícím úbytek lesů. Ostré řezavé zvuky, zneklidňující animace ohně, jeho pomalý, neústupně se rozpínající pohyb po mapě. Syrovost ranných digitálních efektů rezonuje s katastrofičností zobrazovaného. Nadto ještě instalace propojuje likvidaci přírodního světa stromů s mizením původních jazyků mnohých komunit. Tisíce jazyků z celého světa se ztrácí s posledními výkřiky jejich řeči podobně třaskavě jako hoří porosty pralesů. Po konci videoprojekce se cítíme zralí na panáka, bylinného, nejlépe.
Úlevu pak přináší série fotografií, která se pouští jiným směrem.Výrazná kolorizace neonových barev rozevírá dveře fantasie, umožňuje vidět přírodní svět v nových barvách, a to doslova. Přírodní scenérie, i detaily struktury listů jsou díky nim jakoby psychedelicky rozzářené.
George Leary Love, série fotografíí (foto: Ema Kovalčíková)
Evropskou estetiku překračuje velkoformát kontrastních černobílých fotografií. Mapuje anatomii větev, někdy zakroucených, nebo křižujících se. Vědomě připomíná východoasijskou estetiku kaligrafie a a tušomaleb. Člověka zamrazí z tušení, že výsostně umělecky-řemeslné techniky a estetika východní tradice se zjevují v ryzí podobě v pohledu na záhyby těl stromů.
Carpinus Betulus, Cesare Leonardi (zdroj: https://www.voir-et-dire.net/IMG/jpg/l-dsc01344.jpg)
Ač se výstava vyhýbá edukačnímu tónu, videoinstalace se Stephano Mancusem dodává celému konceptu potřebnou váhu. Známý popularizátor inteligence rostlin upozorňuje na skrytou moudrost, kterou stromy komunikují, umí se chránit. Společenství stromů jsou schopné vyvíjet vlastní dialekty tak specifické, že si nemusí rozumět se stromy stejného druhu z druhé strany světa. Stromy, které ač postrádají schopnost pohybu, si díky tomu vyvinuly velkou citlivost na okolní prostředí. Bytosti, jejichž taktika přežití spočívá v horizontální strukturovanosti, v těle bez orgánů, která zároveň nic neztrácí, když přijde o některou svojí část. Mancuso vybízí diváky, aby přemýšleli nad inovacemi, které do lidského společenství může jinakost světa stromů přinést.
Výstava ale prostorem interiéru nekončí, plynule přemosťuje ven. Jedny z posledních výtvorů Agnès Vardové zde boří hranici mezi osobním a archetypálním. Na pařezu před budovou se tyčí socha její kočky, vytvořená podle podoby domácí společnice. Pokrytá vrstvou bronzu, vystavená jako egyptská sfinga na stráži, připomíná kočku, které kdysi staré kultury vzdávali hold. Cesta od ní vede do malého srubu, kde je vytvořena imitace hrobečku kočky. Je tvořen symbolickou vystouplou hlínou, na kterou je promítaná projekce. Jedná se o obrazový záznam ze zahrady Vardové, který časosběrně mapuje vývoj ročních období a jejích odraz na povrch hrobečku. Ten zdobí přírodní motivy – květiny a mušle. Agnes Varda si přála na jednoduchém hrobečku kočky Zgouzgou evokovat makabrózní veselí mexického hřbitova. Kamera se pak vzdaluje od hrobu dál, pohledem z dronu, dává výhled na krajinu, až nakonec zabírá i šíře oceánu. Všechno se stává maličkým a nepatrným stejně jako hrobeček Zgouzgou. (3)
Agnès Varda, Nini na svém stromě (zdroj: https://www.francetvinfo.fr/image/75nhjltrs-9194/578/325/19718767.jpg)
Do přímé konfrontace s nitrem stromu nás dostává digitální instalace napojená na dvojici stromů. Obě obrazovky promítají letokruhy, které v reálném čase zrcadlí vnitřní procesy stromů, plíživě a bez přestání rozpínající své linie, za přítomnosti občasných bublinovitých tvarů. Konkrétně se jedná o zachytávání a zpracovávání oxidu uhličitého. Reakce stromů v přítomném okamžiku podtrhává opravdovost jejich vnitřního života a také dává zásadní tečku celé výstavě. Nizozemský digitální umělec Thijs Biersteker ve spolupráci s biologem a botanikem Stefano Mancusem vybízí k proniknutí do nitra stromu, který se zdá být na první pohled statickým a nepohyblivým. Tahle instalace, oproti jiným pokusům „nechat“ rostliny něco tvořit, dává vzniknout reálnému můstku k uvědomění si jejich dynamické existence. Stromy, které konečně obživly. Nutkání pokusit se o reakci stromů tady a teď.
Thijs Bierstekera ve spolupráci se Stafano Mancusem, Symbiosia (zdroj: https://www.fondationcartier.com/en/online-projects/nous-les-arbres)
Výstava tímhle pro nás dosáhla svého vrcholu, ale Fondation Cartier připravila i její elektronický dozvuk – na svých webových stránkách nabízí vhled do několika tvůrčích přístupů autorů ozřejmujících záměry, se kterými přistupovali k svému partu. Nejvíc zasvěceně působí slova botanika Francise Hallého, jehož fascinace a obdiv ke stromům přestupují celým jeho vystupováním.
„Mám stromy velice rád, protože jsou velice diskrétní. Dělají si své. A je jenom na nás, abychom jim věnovali pozornost.“ (4)
V kontextu dnešních dní se Hallé dotýká závažných souvislostí s dalekosáhlým dosahem, až politického vyznění. Jestli je dnes jednou z cest jak udržet planetu v rovnováze starost o flóru a zejména stromy, protože si „dělají to svoje“, měli bychom jim dát adekvátní hlas.
Jenže jejich hlas je velice tichý. A přesto existenčně důležitý. Jestliže tedy přiznáme velkou hodnotu těmto nenápadným neexpanzivním společníkům (kteří tvoří 99% zemské biomasy), bude zřejmě třeba přehodnotit i jiné cíle. Můžeme si nechat zdát o tom, co by znamenal obrat v společnosti k „hlasům“ diskrétním, neasertivním, a přesto pracovitým. Jak těm lidským, tak i ze světů mimo-lidských. Hlasům němým, uzavřeným do sebe, které sice o pozornost nežádají, ale bez nichž by život nikoho z nás nebyl možný.
Web série:
(1) – Guide visiteur Nous les arbres, srt. 2
(2) – FUNDATIÓN TEXO. Fredi Casco y Fernando Allen presentan documental en la Fondation Cartier pour l’art contemporain. Medium. [online]. [cit. 11. 7. 2019] Dostupné z WWW: https://medium.com/@fundaciontexo/fredi-casco-y-fernando-allen-presentan-documental-en-la-fondation-cartier-pour-lart-contemporain-3374a66380ea
(3) – DOUIN, Jean Luc. Varda donne forme à l’émotion. Le Monde. . [online]. [cit. 28. 6. 2006] Dostupné z WWW: https://www.lemonde.fr/culture/article/2006/06/28/exposition-agnes-varda-donne-forme-a-l-emotion_789255_3246.html
(4) – https://www.youtube.com/watch?v=63F1se_d9KE&t=194s