Milujte se (trapnost) a množte se (ji). Láska k trapnosti jako cesta k sebespasení tvůrce. Tenhle článek není kupodivu ezo, ale uvažuje lehce čistě světsky nad nehanlivou trapností a několika způsobech jejího užití ve filmové a seriálové tvorbě.
„To je hustý“ versus „to je trapný“. Pamatuju si na dobu, kdy tyhle dvě slova ohraničovaly škálu hodnocení a nic mezi tím neexistovalo. Buď a nebo. Dřív mi přišlo trapný všechno. Nejvíc lidi z mýho blízkýho okolí. Trapná mi přišla máma, která jezdila busem v letních šatech v YOLO záklonu s rukama za hlavou a neoholeným podpažím a ještě trapnější malej brácha, kterej se jí ptal, proč má pod rukama „ty vousy”. Trapný mi přišli kamarádi, když jsme byli zrovna pohádaný (a já jim přišla ze stejného důvodu taky úplně úměrně trapná), všichni učitelé. Lidi a věci, který jsem nechápala. Celej svět pokaždý, když se dělo něco novýho nebo jinýho. Nebyla to zábavná, ale úmorná trapnost a tak je postavenej svět ve většině případů. Trapnost se zdá být nežádoucí a otravná. Nejtrapnější jsem si samozřejmě připadala, naprosto interně, já sama. Moje pokusy dělat tyhle nový a tím pádem jiný životní úkony, než jsem znala do té doby, byly úplně nejtrapnější. Dospělost se zdála být hrozně trapná u ostatních, ale každej se těšil, až bude dospělej sám. Do pocitu vlastní trapnosti spadal i vztah k popkultuře, kýči a guilty pleasures.
Těch nových a teda i trapných věcí je s přibývajícím věkem čím dál tím víc. Výrazně je to znát třeba v bořených představách o budoucnosti: co bude člověk dělat, jak bude žít, kde a s kým bude žít. Všechno vidíme ve zjednodušených, případně velkolepých výjevech typu princ na bílém koni ze vzdálených zemí, což je ve výsledku zhulenej kluk, kterýho potkáte v podniku Pivní ráj v rodným městě. Najednou se ta předtím trapná, zdá být jako ta nejlepší varianta, protože to je život. A může to být i film.
Navíc nějak přestalo být možný, aby se všechno zdálo negativně trapný a tím pádem odsouzeníhodný. Člověk by nikdy nic nevytvořil, protože by neměl záruku, že to bude dobrý a obdivuhodný, všechno by bylo moc trapný na to, aby to dokončil. Všechny scénáře budou moc trapný na to, aby je někdo někdy četl. Nejde se veřejně koukat na celý Empire ani provozovat poslechový večírky One Direction, aniž by člověk sám sebe neodsuzoval. Čelisti trapnosti by člověka rozdrtily.
Je tady ale i téměř nevyhnutelná cesta (tvůrčího) člověka, který trapnost přijme za svou přirozenou součást či dokonce výhodu. Každá trapnost je přínosná a na něco upozorňuje, ať už je to trapnost obyčejnosti a nudy nebo trapnost přehnanosti či nějaký z dalších mnou nereflektovaných způsobů trapnosti. Autor musí čas od času prezentovat svoji tvorbu před ostatními, já jsem navíc začala v roce 2014 dělat rozhovory se známými osobnostmi a skrz neustálý zapadání a boření se ve vlastní trapnosti, která se ve scénářích, prezentacích a filmech a jakékoliv tvorbě odráží neustále, jsem došla k závěru, který si přečtete v závěru článku.
Trapnost může působit jako zavrženíhodná, ale ve skutečnosti je to fascinující důkaz naší absurdní nevyzpytatelné existence. Důkazem toho je i můj historicky první rozhovor, který jsem vedla ve Varech před pěti lety s režijně debutujícím hollywoodským hercem Jakem Hoffmanem a hercem z jeho filmu, Benedictem Samuelem. Na(ne)štěstí se jednalo o videorozhovor, kde je ze mě skoro celou dobu vidět jenom nos, kterej považuju za nejdivnější část svýho těla. Rozhovor chtěla vidět babička. Rozhodilo ji to tak, že vznikla zmatená situace, proč jí s úsměvem pouštím video, kde vlastně nejsem, jen je slyšet moje tehdejší zabijácká angličtina.
Takový kultovní film The Room je na trapnosti nejspíš spíš nevědomky postaven. Tommy Wiseau k tomu dospěl jedině tak, že trapnost svojí existence a běžných situací přijal/nevnímal/nevnímal negativně, vytěžil ji a dotáhl film do konce, což mu ale umožnilo i nestandardní vlastní finanční zajištění filmu, díky kterému nemusel dbát na kritiky a nedůvěru ostatních. Říkala bych tomu “nevinná trapnost”. Překládá ji v úplně naivním nekritickém obalu. Právě tím se stává trapností, která není hodna výsměchu, ale smíchu. Vzniklo pozoruhodné dílo kinematografie, na jednu stranu obdivované, na druhou stranu se z něj mnohým ježí chlupy. Obsažená amatérskost může působit nepříjemně, ale naopak i jako cesta k empatii – v životě jsme ve většině věcí amatéři a mnohé ze situací jsou tak svou esencí člověku blíž, než by se možná zdálo.
Na trapnosti, tentokrát ale cílené – říkejme jí třeba “záměrná trapnost”, je výrazně postaven i humor současné novozélandské vlny kinematografie reprezentované okruhem lidí okolo Taiky Waititi, jako je Jemaine Clement či Rhys Darby. Jako by si řekli “jsem trapnej a holkám se to líbí”, i když ve většině filmech hrají podivné outsidery, které holky moc nechtějí nebo spíš takovým zázrakem ano. Co čekat od národu, jejichž nejznámějším zvířetem je pták, který neumí létat a snad jediný masový vrah (David Bain) v historii je znám spíš svou sbírkou absurdních devadesátkových vintage svetrů, než svými vraždami, jak jsem se dozvěděla od svých tří až pěti novozélandských spolubydlících a mých vrstevníků v Londýně, kde trávili všechen čas na bytě výhradně s dalšími novozélanďany (a mnou), povídajíc si pouze o novozélandských věcech, jako jsou třeba ptáci žijící na Novém Zélandě nebo jejich vzájemné historické nenávisti se sousední Austrálií. Novozélanďani sami sebe často parodují. Ne tak zle a negativně, jako Češi, ale s pozoruhodnou láskyplností.
Právě na trapnosti založila skupina novozélandských filmařů svoji kariéru počínaje filmem Orel kontra žralok (2007), který je naprostou esencí outsiderské trapnosti velikosti Klubu sráčů (2000), ale víc směrem k romantické komedii osudového spojení. Setkává se zde v hlavních postavách “arogantní outsiderství” s “uťáplým outsiderstvím”, které se dá snadno rozklíčovat i v postavách dalších Waititiho počinů. Už v traileru k filmu se dozvíte, že “Láska je trapná” a nelze než nesouhlasit. Pokud se jedná o bezvýhradnou lásku, trapnost se na ní často stává právě tím nejhezčím, si myslím.
Novozélanďani jezdí tradičně do světa na zkušenou, kde se ocitají vytržení z kontextu své národní mentality a humoru, jak se tomu děje i v seriálu Flight of the Concords (2007), neustále odkazujícím na nevyhnutelnost všudypřítomné trapnosti lidské existence, se kterou se nedá dělat nic jiného, než žít ji a užít si ji. Hlavní duo Bret a Jemaine mají neúspěšnou kapelu a snaží se získat (víceméně jakoukoliv) dívku, což prokládají nenadálými hudebními vystoupeními ještě podporujícími trapnost jednotlivých situací a vůbec navazování kontaktů a vztahů pro život neodmyslitelných.
Když Jemaine zpívá “Jsi tak krásná, jako strom… jako luxusní prostitutka,” nutí to člověka zamyslet se, jaký je rozdíl v upachtěnosti této dvojice kamarádů a třeba skupiny kamarádů z Prci, prci, prcičky. Při sledování amerických teenagerů mám pocit, že jsou zobrazování jako terč výsměchu “ojel koláč, to je magor”, zatímco neúspěšní novozélandští hudebníci spíš dávají možnost se lidsky ztotožnit a ulevit si od vlastní přirozené upachtěnosti. Možná je to jen subjektivní pocit daný uměleckou stránkou díla spojenou s vnímáním vulgarity, ale u filmové série Prci, prci, prcičky mám díky americkému způsobu vyprávění vždycky spíš tendenci posuzovat nazírané postavy jako výsměchuhodné, zatímco Jemaine s Bretem nachází v trapnosti krásu. Jako by podávali divákovi ruku a říkali: “jsi trapnej stejně jako my, ale to nevadí.” Když říkám, že podávají ruku divákovi, myslím tím samozřejmě všechny, kromě Australanů, které zatracují v seriálu opakovaně, a dokonce i muzikálovým číslem ve stylu gangů z West Side Story.
Na úspěch seriálu, na kterém se režijně podílel i Michel Gondry, navazuje nepřímo atmosféra filmu What We Do In Shadows (2014), popisující pseudodokumentární formou soužití několika méně či více spřátelených upírů. Právě jim, bytostem jinde děsivým a nepřístupným, jsou vkládány lidské vlastnosti a nejvíc je personifikuje ona lidská trapnost. Nadpřirozené bytosti najednou musí absolvovat své záležitosti v kontextu běžného života – kde jinde musí upíři řešit praktické věci jako uklízení, umývání nádobí, a že krví svých obětí nemohou zašpinit podlahu? Zakořenění v běžnosti dává člověku pocit, že upíři jsou součástí nás. Že jsou reální. Proč na to nikdo nepřišel dřív?
Nedávno jsem byla na úvodu F. A. Brabce k promítání Kytice (2000) na střeše Veletržního paláce, když vysvětloval, proč pojali vodníka tak, jak ho pojali. Postava vodníka je tradičně nahlížena jako „podivnej zelenej chlápek vytrženej ze světa lidí“. Brabec s Macourkem ho prý vnímali, jako kdyby byl etnickou menšinou ve světě lidí, které jsou odepírána práva rovnoprávné společnosti. Co když jsou vodníci mezi námi a jsou nebo budou běžnou součástí naší společnosti? Proč k nim být rasističtí. Vodníci nebo upíři klidně můžou mít city a zažívat stejné situace, jako my. Kdo ví.
Taika Waititi se svého nahlížení upírů jen tak nevzdává a letos uvedl stejnojmenný seriál. Kdo by se bál, že se v podstatě stejné prostředí a typově podobné postavy vyčerpají, nemusí. Taika těží ze své filmové zkušenosti s upíry a přináší sice podobné, ale stále dost fascinující absurdní situace zběžné upírské domácnosti, dotažené do nepředstavitelných výmyků, [SPOILER ALERT] jako jsou smrti způsobené protnutím netradiční lehké zdrogovanosti upírů a naprosto náhodného otevření dveří za denního světla. Slušnej domino efekt.
Co může být větší trapas?
Délka tohohle článku, protože filmová a potažmo životní trapnost si zaslouží mnohem víc pozornosti než pět stránek. Zaslouží si hluboké duševní pochopení, přijetí i lásku. Začíná to být trochu ezo.