Izraelský psycholog, režisér a filmový pedagog Avner Faingulernt je s českým prostředím svázán především filmovými workshopy, které řadu let pořádá pro izraelské a české studenty v Negevské poušti. Letos představil na festivalu AFO svůj zatím poslední film, respektive filmový diptych V poušti: Omarův sen a Avidanův sen (2018). Oba dva “sny” jsou v celovečerní stopáži a promítají se výhradně společně.
Tematicky jde, jako již v několika předchozích Avnerových snímcích, o fenomenologickou meditaci nad podobami a možnostmi života v pásmu Gazy. Vzhledem k tomu, jaký důraz Avner klade na bezprostřednost pozorování i sdělování, ať už jakoukoliv Múzou, prokládám krátký medailon jeho tvůrčí i pedagogické metody úryvky nahrávek jeho tematických vyprávění.
Rodák z jihoizraelského kibucu Bror – Hayil před dvaceti lety spoluzakládal katedru filmu na univerzitě Sapir ve Sderotu, v bezprostřední blízkosti pásma Gazy. U této hranice se promýšlení izraelsko-palestinského konfliktu vyhne málokdo. Natáčení mají ale často tendenci probíhat jako pouhá ilustrace předem jasných tezí svých autorů, a to Avnerovi vadilo. Začal se ptát sám sebe, kdo jsou vlastně “ti druzí”, na které všichni kolem něj zjevně mají tak jasný a hotový názor? Kdo jsou krajané z jeho vlastního národa, s nimiž on politicky nesouzní, tedy židovští postsionističtí osidlovatelé Západního břehu? A kdo jsou Palestinci, snažící se Izraelcům navzdory žít tamtéž?
Ze zevrubného tázání a zdánlivě bezcílného projíždění pouště sem a tam, z opatrného ohledávání různých potenciálních protagonistů nejprve z dálky a později z obezřetného přibližování se, vykrystalizovaly postupně dvě hlavní postavy. Palestinský farmář Omar se svou rodinou – a židovský farmář Avidan nejprve s kamarádem, a posléze také s rodinou.
Avner za svými hrdiny nicméně nepřijížděl debatovat. O jeho de facto ultralevicovém světonázoru a ostré polemice s Netanjahuovou politikou se z jeho diptychu nedozvídají nic ani diváci, ani protagonisté. Avner jezdil své postavy pozorovat. Zvykal je na svou mlčenlivou přítomnost. Většinou přijížděl sám, jen s kamerou. Pět let sledoval, jak se Omarovi a Avidanovi množí ovce, rozpadají vztahy a vznikají jiné, jak se jim rodí děti a jak čelí svému farmářskému údělu a perou se s ním každý po svém, věrni každý jiným zvyklostem.
Zvolená dramaturgická podoba střihu šla velmi přesně vstříc způsobu vzniku filmu. Dva oddělené celky pod dohledem režiséra, který příliš dobře ví, že každá střihová skladba je manipulací svého druhu. K paralelnímu smontování obou příběhů do jediného filmu Avnera dlouho přesvědčovala řada přátel – a on rezolutně odmítal. Stejně, jako odmítá občasné prosby či podmínky festivalů, aby promítl či poskytl jen jeden z filmů.
Pochopil, že síla toho, co se před ním v poušti odehrálo a co se mu podařilo zachytit, tkví v pravém opaku: v existenci několika paralelních narativů vedle sebe, kdy žádný není nadřazen tomu druhému – a žádný není interpretován optikou druhé strany. Výsledek je ohromivý: po projekcích za ním přicházejí jak jeho levicoví přátelé, tak palestinští beduíni, aby mu řekli, že navzdory svému výchozímu přesvědčení a často proti své vůli, cítili sympatie k druhé straně a pochopení pro něco, pro co pochopení nikdy nechtěli mít. Co k tomu sám říká, si poslechněte v první části rozhovoru.
Podobně radikálně jiné, jako je Avnerovo “myšlení filmem”, jsou i jeho pedagogické metody. Nepochybně a přiznaně se do nich propsalo několik věcí: jednak jeho psychologické vzdělání, spolu s hlubokou znalostí děl Gillese Delleuze a Jacquese Lacana, a druhak přátelství s legendou amerického dokumentu Albertem Mayslesem, který plně zastával názor, že režisér má především jít mezi lidi, vydat se fyzicky všanc tomu, co ho zajímá – a ne někde ve slonovinové věži “vymýšlet věci”.
Pochopitelně studenti Sapiru jsou nuceni absolvovat i standardní teoretické kursy, ale s Avnerem především “chodí ven”. Ohledávají své možnosti jako na skautských táborech. Jak si poradí člověk, který je nucený spát pod širákem, se spánkovou deprivací? Jaké otázky položí sám sobě? Jakých odpovědí se mu dostane? Jak si poradí izraelský student filmu u arabsky hovořících beduínů, kterým téměř nerozumí, někde uprostřed pustiny ve vesnici, která ani není na mapě, protože ji vláda vůbec neuznává jako existující? Jaké hranice osobního komfortu musejí padnout, jakým způsobem musí člověk “selhat”, aby se dozvěděl něco o sobě – a o druhých?
Avner ale odmítá i jakýkoliv patos spojený s představou permanentního “otevřeného hledání pravdy”. Ví, že něco takového téměř nejde; že se o to lze jen donekonečna pokoušet. Podstatným vodítkem mu je opět Delleuze. Říká, že to podstatné v lidském poznání se odehrává v jakýchsi bezmyšlenkovitých prozřeních, v trhlinách, jež umožňují nemyslet (fissure of unthinking), kdy se člověk stejnou měrou soustředí i nesoustředí.
Vzhledem k hloubce vhledu do tématu, který Pouštní diptych zprostředkovává divákům, i vzhledem k proměně, jíž si pravidelně prošli Avnerovi studenti při jeho pouštních workshopech, se zdá, že máloco jde trhlinám myšlenkových smyček naproti tak dobře, jako mlčenlivá observace/meditace za kamerou, či výuka skrze fyzické poznání daleko za hranicemi osobních stereotypů. Poslechněte si druhou část rozhovoru.