Na středometrážním snímku Tomasze Wińského jsem se podílel jako hudební skladatel. Už od prvního zhlédnutí mě fascinoval tón a atmosféra, kterou Tomasz do filmu vnesl. Působí čerstvě a jinak než jsme obvykle u českých filmů zvyklí. Kde se vzala inspirace k pozoruhodnému bytovému dramatu? A můžeme považovat tento film za součást většího celku? Přečtěte si celý rozhovor s režisérem filmu, který měl nedávno premiéru na 47. ročníku festivalu v Huesca, kde získal také cenu za nejlepší scénář.
(režie: Tomasz Wiński, kamera: Kryštof Melka)
Š: Jak vznikl nápad na „Psa“?
T: Vzniklo to tak, že mi volala kamarádka a odvyprávěla mi svůj příběh. Jely s jednou herečkou do Berlína a šly do takového klubu á la Swingers. Tam potkaly člověka, který jim začal lízat nohy a postupně je prosil o to, aby ho řezaly vodítkem. Pak jim nabídnul, že by za nimi klidně přijel do Prahy, aby ho pořádně vyvenčily. Ve mně ten příběh nějak strašně zarezonoval nejen svou bizarností, ale také tím, že jsem se začal sám sebe ptát, co musí být v hlavě toho člověka, co to je za niterní potřebu, že je schopen o přízeň nebo nějakou lásku, pozornost, žebrat na čtyřech. Proč se člověk takhle ponižuje?Začal jsem tak do toho projektovat nějaké své strachy, protože pro mě je představa, že někdo s tebou může udělat cokoliv a ty to dovolíš, a pak může zneužít takovou moc, fascinující situace, které se zároveň nejvíc bojím, a před kterou jsem celý život utíkal.
Š: Ale není to pak zároveň trochu paradox, když jsi režisér a na place nebo ve střižně máš právě stoprocentní moc ty?
T: To sice jo, ale já nikoho nenutím. Když se dělá film, tak musíš nadchnout nápadem, lidé se připojí dobrovolně, a ty to řídíš. Nikoho ale nenutíš a nikoho, nebo respektive já, neberu režírování jako deptání štábu. Hlavně každý může odejít.
„V tom bytě jsme vytvořili pomyslný koncentrační tábor.“
Š: Mně jde spíš o tu emoční stránku filmu, protože Jiří, pes uprchlík je podle mě povedený v tom, že je plný emocí a ty z pozice režiséra jsi měl moc nad tím, co divák cítí. Manipuluješ nějak ty diváky, aby cítili to, co ty chceš. V tom vidím ten paradox…
T: Já jako filmař samozřejmě kontroluji celý ten vnitřní svět filmu. Vytvořil jsem tam pomyslný koncentrační tábor, kde ta moc může být zneužita, protože Jiří říká: já udělám všechno, co si budete přát. Hlavně mě vemte k sobě a já budu dělat, co chcete. To je jedna věc, že já ovládám ten prostor a tvořím podmínky pro zneužití moci. Druhá věc ale je, že já osobně v reálným životě se nejvíc bojím a nechci být v situaci, ve které mne někdo může chytit pod krkem a zneužívat. Zároveň se toho natolik bojím a fascinuje mě to, že jsem se na to chtěl podívat v takových experimentálních laboratorních podmínkách.
Š: Ty jsi teď řekl slovo „podmínky“, pojďme se bavit tedy rovnou o těch podmínkách toho, jak jsi film natáčel. Vznikalo to totiž celé na koleni.
T: To ano. Nedostali jsme podporu od Fondu. Báli se, že to bude perverzní porno, protože ten námět je v něčem zvláštní a překračují se tam hranice běžného vkusu. Rozhodli jsme se proto nečekat, aby ten projekt nezemřel. Byl pro mne totiž v něčem kouzelný a silný. Zavřeli jsme se tak na deset dnů v bytě a přemluvili herce a štáb, aby to udělali téměř zadarmo. Díky tomu jsme měli velmi uvolněné a svobodné podmínky, aby ti herci mohli jít na hranu, ba dokonce je překračovat, a mohlo se pracovat i s úrovněmi toho násilí. Kdyby se necítili komfortně, nebyl ten čas a vzájemná důvěra, tak by se tam tohle nikdy nedostalo. Takže soukromé financování paradoxně pomohlo.
Š: Bylo vůbec v těch posudcích z Fondu něco, co sis vzal k srdci?
T: Ne. Přišly mi spíš jako nepochopení celého toho filmu. Drželi se té povrchní roviny, že tam jsou vulgární věci. Že je to v něčem primitivní. Měl jsem pocit, že v tomhle případě nejsem chápán.
Š: Ty už jsi říkal, jak jsi přišel na tu látku, ale jak tě napadlo o tom natočit zrovna středometráž?
T: Měl jsem pocit, že tam vlastně není co vyprávět, protože je to situace, která je daná. Ten člověk řekne, že udělá cokoli a ony zkouší, co vlastně až můžou. Kam ho můžou dostat. Myslím si, že na té ploše jsme to zmapovali a v delší variantě by se jenom ukazovali další metody mučení či způsoby ponižování. Ale to by bylo zbytečné. Chtěl jsem to navíc pojmout více symbolicky, ne tak doslovně. Zdálo se mi dobré, že to nebudu mapovat doslovně, důsledně, co by se ještě dalo s člověkem dělat, protože je to takto pro diváka zkousnutelné. Připadá mi, že jsme odvyprávěli všechno, a nedokážu si představit, jak by to fungovalo jako celovečerní film.
Š: Šel jsi při psaní scénáře spíš podle pocitu, nějaké dramaturgické struktury nebo logického uvažování?
T: Podle pocitu v tom ohledu, že jsem si řekl, že v každé scéně budu zesilovat ten konflikt. Snažil jsem se to tomu hrdinovi nandat. Hrál jsem si v podstatě s ubližováním té postavě, aby ho to dovedlo do bodu, kdy se vzbouří. Dramaturgicky jsem se tak snažil zesilovat jeho vnitřní pnutí.
Š: Ale neříkal sis třeba: tady je plot point jedna, tady plot point dva?
T: Ne, ne. Šel jsem scénu po scéně a snažil jsem se jenom ten tlak zesilovat. Nebral jsem to nijak matematicky.
Š: A co byla ta první scéna, kterou jsi začal psát? Samotný začátek nebo nějaký specifický obraz?
T: Mě strašně nějak zasáhla ta situace, že muž líže nohy dvěma holkám pod stolem. Je to něco, co působí romanticky, ale skončí tak, že mi to přijde odporný a v něčem jako to největší ponížení. Přišlo mi to tak šokující, že jsem si říkal, že bych rád viděl lovestory, která začíná takhle.
„Snažil jsem se to tomu hrdinovi nandat.“
Š: Takže první scéna byla ta v kavárně, kdy se poprvé setkají?
T: Myslím, že ano. Dokonce to byla i první scéna, kterou jsme zkoušeli s herci, abychom zjistili, zda jsou vůbec ti správní pro ten film. Muselo se zjistit, nakolik jsou schopní překonat ten stud a užít si tu věc, která je něčím vzácnou událostí.
Š: Byly i jiné možnosti?
T: Já jsem to napsal původně pro jiné herečky, ale ty byly po přečtení scénáře, který je bavil, šokované a v něčem se podle mě doslova vyděsily. Při zkoušce jsem cítil, že se nutí a že je jim to odporné. Měly podle mne pocit, že je zatahuji do něčeho, co nemají uplně rády. Byl jsem z toho tak nervózní, že jsem si řekl, že to nemá cenu, protože si to musím užívat.
Š: Co je na place tedy ta věc, kterou hledáš? Co musí být v tom záběru?
T: Nejvíc mě fascinuje, když dostávám herce do situace, ve kterých musí hodně potlačovat silné emoce. Zajímají mě konfliktogenní situace, ve kterých nemůžeš jednat přirozeně. Situace ve kterých vlastně nemůžeš jednat přímo.
Š: A když se bavíme specificky o natáčení. Kdy máš pocit, že máš ten „správný take“?
T: Jedu, dokud nemám pocit, že té situaci věřím. V tomhle případě to byly většinou jednozáběrovky, a tak jsme především ladili dialogy, aby to bylo kompaktní.
Š: Pojďme se víc bavit o záběrování filmu. Jak jste o tom s kameramanem Kryštofem Melkou uvažovali?
T: Je to film o moci. O tom, kdo je nahoře a kdo dole. Hlavní hrdina se snaží k těm holkám dostat nějak do toho jejich záběru, ale zároveň je vytlačován. Hraje se s pozicemi, kdo je mimo záběr, kdo je pod stolem, kdo je nad kým, a také jak se ty pozice mění. Zejména v momentě, když na konci „Pes“ přebere moc a ty holky jsou pro jednou dole. Šlo o balancování. O to, kdo je zvíře a kdo je člověk.
Š: A to už jsi měl takhle vymyšlené ve scénáři nebo to vzniklo až při diskuzích s Kryštofem?
T: To jsme vymysleli spolu až. Definovali jsme si to téma, a pak se důsledně snažili dodržet ten klíč vizuální.
Š: A technicky: na co jste točili?
T: Tuším, že to byla digitální kamera Alexa Amira. Byla to kamera, kterou jsme si mohli finančně dovolit.
Š: A co se týče svícení?
T: Přisvěcovali jsme, ale by to minimalistické. Snažili jsme se vytvořit pocit, že ten holčičí byt má nádech až pohádkové, vysněné atmosféry. Abychom pak viděli ten opak, to násilí, které tam panuje. To prostředí nás má zmást. Vypadá krásně, všichni jsou krásně oblečení. Mají ten svůj designový svět, ale v podstatě je to koncentrační tábor, který se tváří jako holčičí sen.
Š: Jsou režiséři, kteří na place rádi stojí před kamerou a jen sledují herce. Jiní sedí raději u odkuku. Jak to máš ty?
T: Já jsem u monitoru, protože chci mít ten dojem, který má nakonec divák.
„Útržky ze špatného snu, který se ale vlastně teď zdá být hezkou vzpomínkou.“
Š: Všiml jsem si, že nejen já ale i diváci, co ten film už v předpremiérových projekcích viděli, se tě ptají na ten střih a práci s černou. Jak tě to napadlo?
T: Tuhle techniku jsem chtěl používat od začátku. Věděl jsem, že tomu filmu bude sedět taková forma, která chvílemi tvoří něco jako blackout těm postavám. Jakoby někdo nebyl úplně vědomý. Něco na pomezí „retro-snů“, nebo jako bys vzpomínal na útržky z nějakýho snu, který jsi měl dávno, ale vlastně nebyl ani skutečný. Trošku jsme se snažili, abychom se zároveň vymanili z realistické popisnosti. Prostě to měly být útržky ze špatného snu, který se ale vlastně teď už zdá být hezkou vzpomínkou. Ale je to horor.
Š: Co chystáš za film teď?
T: Mohlo by se říct, že film na podobné téma. O páru, který se nechce rozejít, ale je v krizi. Rozhodne se proto otevřít vztah a vyprávět si upřímně své sexuální zážitky s novými partnery. Takže je to také situace, kdy jsou hlavní postavy uzavřené v prostoru, ve vztahu, ze kterého nemohou vystoupit, protože tam stále je láska a závazky. Začnou si ale poměrně ubližovat. Strašně dlouho to nedávají najevo a tváří se, že jsou jenom kompletně otevření a upřímní, že si jen užívají. Je to tedy zase další tíživá, emocionální situace.
Š: A ten nápad na tohle přišel před nebo po Jiřím, psovi uprchlíkovi?
T: Před. Jsou to všechno náměty z jednoho tématického bloku. Potlačování velmi destruktivních emocí v blízkých vztazích, ze kterých nemůžeš úplně jednoduše utéct a setrváváš v nich z různých důvodů.
Š: To zní jako závdavek pro třetí film, aby to utvořilo pomyslný triptych…
T: Ten už mám napsaný. S Kashou Jandáčkovou jsme před týdnem dopsali první verzi. Jmenuje se to „Jsem tady“ a je to o mocenském boji mezi webcam striptérkou, která se bojí blízkosti a internetovým stalkerem, který ji začne omezovat svobodu a nabourávat se do soukromí. Hrdinka má totiž pocit, že celý svůj svět ovládá přes mobil, má kontrolu nad svými vztahy a svou prací. Má dojem, že všechno kontroluje a že jí už nikdo nikdy neublíží. Najednou se ale někdo pomocí moderních technologií začne do jejího života infiltrovat a začíná nad ní získávat kontrolu, jako by byla jen zvířetem v kleci. Je to takový thriller o strachu před blizkostí a o schovávání se za technologiemi.
Š: A myslíš, že tím dokončíš tohle svoje téma, nebo bude s tebou navždy?
T: Já nevím. (směje se) Teď to moje téma je, a zároveň je to vlastně v něčem dramaturgicky fascinující pozorovat, jak se lidi vypořádávají s těmi živými situacemi. Sledovat, jak bojují za svou svobodu. Zároveň mě baví schválně těm hrdinům tu svobodu omezovat, simulovat omezení svobody a koukat se na to, jak se vypořádávají s tím, že jim je ta svoboda brána.
