Kameramanka a režisérka Jana Hojdová v současnosti úspěšně dostudovala magisterské studium na Katedře kamery na FAMU. Za mimořádné výsledky v souboru překládaných praktických prací byla oceněna cenou Jaroslava Kučery. Tu získala už předtím za její film Sen (2015), který byl nominován také na cenu za nejlepší kameru v krátkometrážní soutěži festivalu Camerimage. Přečtěte si rozhovor, kde řešíme společně s Janou její nový film nebo vyhlídky absolventů FAMU.
ŠH: Jano, ty jsi sice teď vystudovala FAMU na Katedře kamery, ale v současnosti připravuješ film, kde budeš krom kameramanky i režisérkou. Můžeš nám o něm říct více?
JH: S režií jsem přišla do kontaktu právě na katedře kamery, kde jsem si své oborové filmy jak režírovala, tak psala sama. Přišlo to nějak přirozeně už v prváku, kdy jsme s katedrou režií nemohli ještě spolupracovat. A tak když jsem přišla s nápadem, že natočím dokument o kameramanovi Robertu Richardsonovi, bylo přirozené, že si ho budu i režírovat. Je to z několika důvodů. Jeden z nich je i ten, že Robert mi začal důvěřovat a souhlasil s natočením dokumentu s podmínkou, že jej budu režírovat já.
ŠH: Právě to spojení tebe a Roberta Richardsona, světoznámého kameramana, se může zdát leckomu v Česku neuvěřitelný. Jak se to celý semlelo?
JH: Za toto přátelství můžu poděkovat právě FAMU. Rozhodla jsem se, že svoji diplomovou práci budu psát právě o tomto kameramanovi. Rozeberu tři jeho Oscarové filmy a dokončím školu. Začala jsem přemýšlet, jak filmy budu rozebírat, a čím více jsem se dostávala do hloubky filmů, které natočil, tak mi v hlavě začaly vznikat otázky, více a více otázek, na které jsem nemohla najít nikde odpověď. Řekla jsem si, že zkusím přes mail oslovit Asociaci amerických kameramanů, jestli by Robert nebyl ochotný na mojí diplomové práci spolupracovat. A Robert odepsal. Byl to moc hezký moment v mém životě, na který ráda
vzpomínám.
ŠH: Jaká byla podle tebe šance, že ti odpoví?
JH: Téměř nulová.
ŠH: Vy jste si potom dlouhou dobu psali. Během toho jsi připravovala svou diplomku. I díky těm rozhovorům musel její záběr bobtnat, ne?
JH: Robertovi jsem ve stručnosti popsala, jak si práci představuji. Inspirovala mě kniha Rozhovory Hitchcock Truffaut. On sám tuto knihu považuje za jednu z nejlepších knih o filmu vůbec. Poslala jsem první set otázek, kde jsem se ptala hlavně na jeho dětství. Asi po měsíci mi přišly odpovědi. Byly obsáhlé. Zajímavé. Velice osobní. Začali jsme si vyměňovat otázky a odpovědi a já cítila, že Boba tato spolupráce baví. Věnujeme se každému filmu, který natočil a přirozeně jsme přešli k tomu, že bych mohla naše rozhovory vydat jako knihu. Nyní jsem po třech letech spolupráce dokončila diplomku, ale s knihou nejsme z daleka u konce. Jsme v roce 1998 a dalších třicet let před námi.
ŠH: Kniha tedy vyjde?
JH: Kniha vyjde. Ráda bych, aby vyšla zároveň s dokumentem. A to snad bude v roce 2022.
ŠH: Ty jsi během příprav vyjela i několikrát do Los Angeles. Viděla jsi tamější filmový průmysl. Měla jsi šanci ho zkoumat jako člověk mírně zvenčí. Co tě nejvíc překvapilo?
JH: Poprvé jsem Boba potkala na Novém Zélandě, kde natáčel film Adrift/Než přišla bouře (režie:Baltasar Kormákur). Pamatuji si, že jsem byla hrozně nervózní, když jsem se měla jít poprvé podívat na plac. Nebyla jsem si jistá v angličtině. Plac byl obrovský, natáčely se zrovna trikové scény na zelené. To, co mě asi nejvíc překvapilo bylo, jakou mají všichni na place disciplínu. Všichni jsou naprosto soustředění a snaží se ve všem vyhovět režisérovi.
ŠH: To v Česku nevidíš?
JH: Není možné srovnávat český a americký filmový průmysl. Profesionálové jsou samozřejmě jak u nás, tak v US. Já jsem jen cítila, že v Americe si lidé víc váží své práce, kterou u filmu dělají. Filmový průmysl, je tam hodně krutý. Pokud člověk udělá chybu, tak už druhý den taky na plac nemusí přijít. Toho jsem byla přímým svědkem.
ŠH: Tak on i ten systém filmového vzdělávání se dost liší od českého, ne?
JH: Určitě. FAMU je rozdělena na jednotlivé katedry podle oborů u filmu. V zahraničí je studium založeno trochu jinak. První tři roky studenti studují všechny obory, a až později se rozdělují do jednotlivých oborů.
ŠH: Já to myslel i spíš ve smyslu vzdělávání po škole. Třeba americká akademie má svoje speciální workshopy…
JH: Je to tak, ale o tom moc víc nevím. Jen vím, že dělají různý workshopy, ale jak to přesně je, nevím.
ŠH: Jasný. Pojďme se vrátit k tvému filmu. Jaké to je točit někoho, kdo umí „opravdu“ točit?
JH: Je to obrovská zodpovědnost. Už jen to, že Robert souhlasil s natočením dokumentu, pro mě byla obrovská pocta. Můj hlavní úkol je, aby byl Robert s dokumentem spokojený a aby dokument zaujal diváky. Robert je náročný jak sám k sobě, tak k lidem se kterými spolupracuje. Kdyby nebyl, tak nemůže natáčet filmy, které natáčí.
ŠH: Nakolik je film jeho vlastním ohlížením za jeho kariérou, a nakolik tvým pohledem na něj?
JH: Dokument bude odvyprávěný přese mě. Moje poznávání Boba přes jeho kolegy, režiséry, herce, rodinu, přátele… A také moje poznání, jak jsem Boba měla možnost poznat. Chtěla bych, aby byl dokument osobní. Aby nebyl založený na technice a určený pro úzké publiku. Ukázat kameramana, který veškerý svůj život obětoval filmu.
ŠH: Jak u takového dokumentu tedy koncipuješ vizualitu?
JH:V dokumentu se budou objevovat skypové a facetimové hovory, které vedu s Robertem na dálku z Prahy a pro Boba jsou typické pro komunikaci. Využívám několik dalších formátů. Jako je 8 mm kamera, na kterou jsem natáčela na natáčení filmu Tenkrát v Hollywoodu, protože jsem si na plac nemohla vzít ani kameru ani mobil. Rozhovor s QT budu natáčet na 35mm, protože QT miluje filmový materiál. Dále pak pracuji s digitální kamerou Alexou, foťákem. Chtěla bych, aby se ve filmu objevilo velké množství formátů, už jen z důvodu, že všechny tyto formáty Robert používá ve své práci. Snažím se, aby nebyl dokument složený z ,,mluvících hlav“, ale aby byl odvyprávěný obrazem a zajímavě natočený, když ho točí kameramanka o kameramanovi.
ŠH: Možná je to naivní otázka, ale nebojíš se z toho důvodu trochu střihu, kde budeš skákat mezi různými formami?
JH: Myslím si , že právě střídání formátů může dokument obohatit a pomoci Roberta charakterizovat jako člověka. Právě stříhám teaser a zatím to funguje. tak uvidíme, jak to půjde dál.
ŠH: Jsi čerstvě po škole. Jaká je budoucnost absolventa Katedry kamery?
JH: Celou dobu ve škole jsem se snažila všechny filmy/cvičení natáčet co nejlépe jsem mohla a na každém filmu/cvičení se naučit nové věci. Konkurence je velká, ale věřím, že se nám společně podaří natočit film a ten nám otevře dveře.
ŠH: No, v to doufám taky. Nicméně, myslíš, že tomu ta škola pomáhá dostatečně?
JH: Jsem ráda, že jsem byla právě na katedře kamery. Asi nejvíc mi dala v tom, že jsem si mohla natočit filmy, kterými se dneska můžu prezentovat. Ale co se týká toho, když člověk FAMU vystuduje, tak v tom nám škola nepomáhá, jsme vhozeni do filmového světa, kde je obrovsky těžké se prosadit a vůbec producenta přesvědčit, aby nám dal práci. Všichni se zajímají, co jsi už natočil, ale člověk po škole nemá za sebou celovečerní film, musí dostat šanci, musí dostat důvěru.
ŠH: Myslíš, že jsou způsoby, jak by tedy tomu šlo napomoci?
JH: Nevím, jestli je to možné, ale možná větší spolupráce už během školy na filmových projektech, kde si člověk může udělat kontakty v profesionální sféře.
ŠH: Často se vede debata digitál vs. analog. Jak na ni pohlížíš ty?
JH: Film je film, pro mě má větší kouzlo a magii, ale absolutně neodsuzuji digitál. Doba jde dopředu a my musíme jít s ní. Digitál nám umožňuje daleko více věcí než film. Máme volnější ruce, více možností. Jsem ráda, že právě na FAMU jsme mohli natáčet na filmovou surovinu. Naučili jsme se filmově přemýšlet, filmy si důkladně připravovat, šetřit materiálem. Ale v praxi se s filmem v podstatě nesetkáme. Film je výborným “nástrojem“, jak se učit natáčet.
ŠH: I mnozí velcí američtí tvůrci už dnes točí tak, aby zároveň film zachoval své vizuální kouzlo na malých obrazovkách mobilů. Počítáš při točení s tímhle distribučním kanálem i ty?
JH: Ano, dneska se už i nějaké filmy natáčí na čtvercový formát – alá Instagram. Já stále považuji film za širokoúhlý formát. Ale pokud má jiný formát pomoci příběhu filmu, tak se musíme přizpůsobit.
