Greta Stocklassa: Kiruna je sice na konci světa, ale je to průsečík problémů evropské společnosti

S režisérkou Gretou Stocklassou jsme se bavili o jejím novém dokumentu Kiruna – překrásný nový svět. Během hodinového rozhovoru jsme společně ale otevřeli také témata filmových festivalů, točení celovečerních dokumentů na FAMU či jejích budoucích vyhlídek.

ŠH: Pojďme začít nejdříve s tím, jak jsi přišla na nápad točit o Kiruně.

GS: Většina Švédů o Kiruně vědí, protože je to to nejsevernější město. Dokonce se říká, že „je něco daleko, jak v Kiruně“, protože je to pro lidi konec světa. V roce 2007 se rozhodli, že musí to město přesunout kvůli těžbě, což byla docela velká zpráva. Psalo se o tom v novinách a já jsem to nějak periferně sledovala.

ŠH: To už jsi ale byla v Česku, ne?

GS: To jsem ještě byla ve Švédsku. Ale potom asi před čtyřmi nebo pěti lety, což bylo myslím, když zrovna začali stavět novou radnici, jsem si o tom začala víc číst, a začala se o to zajímat mnohem víc. Přišlo mi to hrozně bizarní, že se to děje v 21.století v moderním Švédsku. I když se teď bavím se švédskými kamarády, tak je to pro ně exotický, že jsem jezdila do Kiruny, většina lidí z jihu tam nebyli.

ŠH: Jak je to daleko například od Stockholmu nebo Malmö?

GS: Autem to je ze Stockholmu 1200 kilometrů, což letecky trvá hodinu a půl, skoro stejně jako do Prahy. Během natáčení jsme tak museli lítat přes Stockholm. Ono to je dost daleko pro Švédy tam jet jen tak. Je to dvěstě kilometrů nad polárním kruhem, nemáš úplně cestu okolo. Nicméně, já jsem si pak k narozeninám přála od táty, že bychom tam jeli na výlet. Zajímalo mě totiž, jak to tam vypadá. Tak jsem tam jela poprvé.

ŠH: A to už s vědomím stěhování města a nové radnice?

GS: Obojí už jsem věděla, ale nevěděla jsem, jestli o tom chci dělat film. Spíš mi přišlo obecně zajímavý, se tam jet podívat. Pamatuji si, jak letíš dlouho, vidíš jen lesy a nějaký hory, a najednou tam máš poměrně obrovský industriální město s takovým velkým „netvorem“, který se tam tyčí, což je ten důl. A pak jsme tam přijeli a bylo to celý dost bizarní. Mělo to atmosféru jak v Twin Peaks. Byl podzim, ale už začínala zima, furt tma…

ŠH: …a vzduch? Když je tam ten důl?

GS: Přímo v centru Kiruny není moc dobrý vzduch. Právě i v tom našem filmu jedna z našich postav popisuje, že si musí jednou týdně otírat balkón, protože je tam prach z těžby. I když, je to stále Švédsko a ta těžební společnost je státní, takže dělají co můžou, aby tam bylo to ovzduší dobré.

ŠH: Takže to není Ostrava?

GS: To ne. Ale samozřejmě to tam ideální není. Naštěstí tam fouká a to město je dost rozlehlé.

ŠH: Pojďme se tedy ještě vrátit k tomu výletu.

GS: Začala jsem se tam bavit s různými lidmi a zjistila jsem, že je to dost zajímavý v tom, že se má to město přesunout. Navíc jsem znala i příběh z Česka, z Mostu a dalších podobných měst. A přišlo mi, že bych mohla udělat nějakou paralelu, jak se to dělalo tady za komunismu za úplně jiných podmínek a jiným způsobem, a jak se to dělá teď ve Švédsku – v jedné z nejprogresivnějších zemí na světě. A zda to tedy bude teď lepší nebo ne.

Pak jsem ale zjistila, že těch zajímavých témat je tam mnohem víc. Ono to město je sice malý, ale současně dobře zrcadlí celkově tu švédskou a evropskou společnost. Snaží se být strašně progresivní v sociopolitických otázkách. Například vědí, že tam je hlavně mužská populace, tak se snaží nalákat holky do toho, aby pracovaly v dole. Tím je tak trochu přinutí, aby ve městě zůstaly. V Kiruně totiž byl velký problém, že když lidi vystudovali na tamějším gymplu, tak kluci jdou rovnou pracovat do dolu, protože mají za to šíleně vysoký plat. Ono se tam navíc stěhuje hodně chlapů z jihu Švédska. Radši jdou pracovat tam třeba na rok až dva, protože ten plat je o hodně vyšší než by získali jinde. Holky ale většinou, když to budu generalizovat, touží potom, aby se dostaly do těch velkých měst, nebo mají ambice studovat.

ŠH: A tam to končí střední školou nebo je tam nějaká vysoká škola?

GS: Tam to skončí většinou střední školou, ale je tam právě technická univerzita, která se hodně zaměřuje na různé způsoby práce v dole, nebo na vesmírný průmysl. To je druhá věc, která mě v tom městě zaujala. Poblíž, pár kilometrů od Kiruny, je totiž vesmírná stanice, odkud vystřelují rakety s různými pokusy do vesmíru. Díky tomu mě napadlo, že to má dost zajímavou metaforu – nejenže člověk expanduje dolů do země, ale také do vesmíru, a současně se musí horizontálně hýbat s tím městem.

Jinak tam také například řešili, že mají hokejový tým, který se potýkal stejně jako hokej obecně s machistickou kulturou, povahou toho sportu, tak se začali snažit různě nalákat holky, aby hrály hokej. Zároveň začali usilovat o LGBT certifikát a hrát v duhových dresech, aby ukázali že jsou inkluzivní.

Po roce 2015 tam bylo rozmístěno hodně uprchlíků. Když jsem se naposledy na to dívala, tak měla Kiruna nějakých sedmnáct tisíc obyvatel a tisíc žadatelů o azyl, což je fakt hodně. Ona Kiruna je to centrum, ale ten okres kolem ní je veliký, takže se ten počet obyvatel docela těžce počítá, ale většina z nich žije právě v centru. Na tom městě tak byl vidět ten velký nárůst počtu obyvatel. Navíc je to skupina, která tam byla velmi izolovaná, a i když se to město snažilo je různě zapojit do toho fungování tam, tak prostě už jen tím, že třeba nemůžou pracovat, dospělí nemají právo se učit švédštinu, respektive je to docela složitý proces, tak byli v komplikované situaci.

Nicméně i díky tomu mě začalo zajímat, jací různí lidé v tom městě žijí, a jaká je jejich historie, a jakým způsobem prožívají celé to stěhování, které pomyslně přesouvá jejich kořeny. Zjistila jsem ale právě, že tam ta identita je dost fluidní v tom smyslu, že lidi, kteří tam žijí odjakživa, jsou na to zvyklí. Nějaká nostalgie místa tam pro ně není. A potom tam jsou lidi, kteří tam přišli, naopak se kořeny snaží zapustit, ale ještě to ani nestihli a už se jim posouvá město.

Do třetice je tam ten aspekt, že je to Laponsko, či Sámská oblast, která patřila těm původním obyvatelům, a z jejich pohledu, nebo pohledu té radikálnější části, byla tahle část Švédy kolonizována. Švédi tam přišli jako kolonizátoři, takže jsou tam Sámové hodně kritičtí třeba vůči těžbě a expandování dolu. To začíná potom omezovat různé trajektorie, kudy chodí sobi, kteří živí hodně Sámů. Na konci světa jsem tak našla místo, kde je strašně moc zkoncentrovaných otázek, které mají i jiný přesah než jen, že se přesouvá město. Hledání identity, hodnot, které mají být silnější než jen materiální zisk, a další…

ŠH: Takže nápad na film přišel během té první návštěvy?

GS: Jo. Zjistila jsem, že je tam hodně aspektů, které mě zajímá. Zároveň už jsem věděla, že by mě nebavilo to dělat jen o stěhování toho města. Film musí mít v sobě vždy ještě něco víc než to, o čem je, tím myslím to implicitní téma. Postupně jsem docházela k tomu, že právě téma identity se tak stalo tím východiskem, se kterým jsem začala.

ŠH: My jsme tu ještě před začátkem rozhovoru řešili, že je zajímavý, jak mnoho českých režisérů i v osobním životě vůbec neřeší politiku. Tady je to téma vysloveně politický. Bylo i to stěhování ale i ve vnitropolitický situaci opravdu tak politický, jak se to zdá? Bylo to schválené všemi politickými stranami?

GS: Tam to bylo vlastně schválený skoro úplně všemi s tím, že se hodně lišili názory na to, jak to město stěhovat. Snad jen Strana zelených, která byla v zastupitelstvu, byla proti.

ŠH: To řešilo jen zastupitelství města a ne stát?

GS: Ne, jen to město. Zastupitelstvo dostalo zprávu od té těžební společnosti, že pokud chtějí dál pokračovat těžit takhle rychle, bude se muset přesunout město, nebo se bude muset ukončit činnost. Město se tak hned shodlo i z toho důvodu, že asi dvacet procent obyvatel v tom dole pracuje, a zbytek té infrastruktury je na dolu závislý. Například jsou tam i školky, které jsou otevřené jenom v noci, protože se v dole pracuje na šichty. Je tam tedy zvláštní symbióza, že ten důl nemůže existovat bez města, a zároveň to město bez toho dolu.

ŠH: A to město vlastnilo ty pozemky, kam se mělo stěhovat?

GS: Přesně. Ono to není tak, že by se vzalo celé město a přesunulo se o deset kilometrů dál. Je to spíš postupný proces, kterému oni říkají „metoda skútrového pásu“ – to, co je neblíže tomu dolu, se zbourá, lidi se vystěhují. A na centrum z druhé strany napojí centrum nové. Začali tedy stavět nové centrum o tři kilometry dál, které je ale stále propojené na to předchozí město. Některé budovy, zejména kulturní, ale skutečně „nabrali“, odvezli a přesunuli je.

ŠH: A řešil to nějaký městský urbanista? To je z tohohle ohledu dost zajímavý.

GS: Rozhodně. Bylo tam několik výběrových řízení, jak na novou radnici, tak i nové centrum a urbanistické řešení. Třeba i tam byl velký spor. Nakonec se na radnici rozhodli pro možnost, že přesunou to město, ale ve směru, kam pokračuje ten důl. Pokud se třeba za dvacet let tak, v nejhorším případě a teoreticky, rozhodnou v té těžbě pokračovat stejným tempem, tak budou muset zbourat i to nové centrum.

ŠH: To je trochu metoda „práce pro práci“.

GS: Trochu jo. A je to strašně krátkodobý řešení. Zároveň ukazuje, jakým způsobem se tam uvažuje. Zaprvé to tam byly peníze, které to rozhodly, protože tohle řešení bylo mnohem levnější. Zadruhé tam ale prostě nejsou ty vazby na to místo a na tu historii takový, jako zažívám tady v Česku. Vůbec si nedokážu představit, co by se dělo, kdyby se něco podobného dělo u mý babičky tady. Přijde mi, že jsou tu lidi mnohem více vázaní na to místo a lidi, které tam znají.

ŠH: My se teď dostali úplně pryč od toho média, filmu. Ty jsi říkala, že jsi chtěla zachytit všechny ty pohyby člověka na planetě – horizontální i vertikální. Ukázat směřování nahoru i doprava a doleva je docela snadné, ale jak se ukazuje míření člověka dolů?

GS: Jedna z věcí, co mě hodně mrzí, je že v tom filmu jsme tu linku s vesmírným průmyslem museli úplně vyhodit. I když jsme se snažili, tak jelikož je to vojenský prostor, tak nás tam nenechali točit. Do toho dolu se dá nicméně normálně jet na exkurzi. Ještě když jsem tam začala jezdit, tak jsem byla na jedné exkurzi v dole s jedním dělníkem, kamarádem, který nás provázel, a to jsem se dostala přímo do míst, kde vyrábí ty železné pelety, které se potom prodávají. Pak ale údajně z bezpečnostních důvodů to začali regulovat. Nemohli jsme pak už ani točit v těch nižších částech dolu, a to jsme původně chtěli točit v té nejhlubší části, kde odpalují v noci. To nás nenechali, tak jsme točili v těch prostorech, kam jsme se dostali v rámci těch prohlídek.

Jinak mi ale přišlo hezký, respektive jsme se snažili zobrazit ten důl vlastně tak, jak funguje v tom životě těch obyvatel toho města. Ty lidi ho taky běžně nevidí, ale neustále o něm vědí. Společně se zvukařem Pavlem Janem jsme přišli na to, že to můžeme hodně udělat zvukem. Například každou noc, v půl druhé v noci, se odstřeluje ta ruda. To jsou mnohdy takové rány, že ti můžou v bytě padat věci z poliček. V noci se to dělá, aby potom padnul prach, a přes den tam mohli ti dělníci pracovat. Párkrát se nám stalo, že jsme se sami během toho odstřelování probudili. Takhle ty lidi vnímají přítomnost toho obrovského železného tělesa, který pod nimi je.

Pavel navíc sám dělá elektronickou hudbu a pořídil si elektrosluch, který měří různé elektromagnetické vlnění. Rozhodli jsme se tedy, že i hudba v našem filmu bude z toho vycházet. Ta hudba je tak vlastně dokumentární. Všechny ty zvuky, co zní jako osmdesátkové syntezátory jsou nahrané na tom místě. Všude možně tam chodil, a když byl například u dolu, tak si tam zaznamenal, jak tam zní nějaké spotřebiče, a i z toho potom udělal tu hudbu.

ŠH: Jak si vyvíjela scénář k tomu filmu? Je mi jasný, že ten průběh je úplně jiný než u hraného filmu, ale nějak si musela vědět, co vyselektuješ a na co se zaměříš.

GS: Já jsem dlouho jezdila na rešerše. Bydlela jsem tam necelý dva měsíce u jedné rodiny. Snažila jsem se tam seznámit s co nejvíc lidmi. Postupně jsem našla nějaké postavy, které mi přišly zajímavé. Nějaké jsem ale pro změnu musela opustit, protože se třeba nechtěly nechat točit, nebo jsem cítila, že je to slepá ulička.

ŠH: Nechtěly se nechat točit, protože se bály?

GS: Z různých důvodů. Byla tam třeba jedna rodina, která byla jedna z posledních, co žila v té části, která se vystěhovala. Chtěla jsem tedy točit právě to jejich stěhování, to ale nevyšlo například ze zdravotních důvodů. Největší problém jsem měla sehnat někoho ze Sámské komunity. S jednou Sámkou jsem se seznámila, která mi přišla úplně skvělá a zajímavá. Vyučovala se na elektrotechničku a chtěla jít pracovat do dolu, ale současně věděla, že ideologicky to úplně nesouhlasí s tím, co po ní její rodina chce, a sama v sobě měla ten konflikt i přes ochranu sobů. Ta mi to ale potom odřekla a nechtěla se nechat točit. Já jsem nikdy úplně nedozvěděla proč. Myslím si, že to ale byla skepse. Sámové totiž ví, že jsou v médiích často zobrazovaní jako lidé, kteří týrají zvířata.

ŠH: Kiruna byla i součástí seriálu Půlnoční slunce. Tam byli Sámové znázornění, jako takové magické postavy, jako karikatura taky.

GS: A já právě tu jejich skepsi potom úplně chápu. Je to tam minorita, která cítí, že má mít větší práva než tam teď má, a je velmi často zpochybňovaná třeba i v rétorice politiků. Připomíná mi to, jak se tady v Česku chovají lidé k Romům. „Chlastaj, berou dávky, dostávají příspěvky na sobi…“ Je tam určitá polarizace, konflikt mezi Švédy a Sámy.

ŠH: Tomu rozumím taky. Vraťme se k tomu scénáři…

GS: Nejdřív jsem to chtěla udělat jako příběh o průsečíku různých témat na konci světa. Postupně jsem ale zjistila, že je to celé mnohem více politické. A nejen v tom smyslu stěhování města. Stala se z toho analýza dnešní společnosti. Přesně ty otázky, které se řeší tam, se totiž nějakým způsobem řeší i tady. Lidi, kteří cítí, že na ně stát kašle, mají větší tendenci se upínat k nějaké radikálnější identitě. Ta identita se ukazuje jako velmi důležitá.

Zpozorovala jsem to i u těch Sámů, jejichž mladá generace tam teď posledních deset let začíná být čím dál tím více slyšet. Dělají guerillové akce, nosí kroje, začínají cítit znovu sámskou hrdost. Stejně tak, když jsem se tam seznámila se skupinou uprchlíků. U Abdala, se kterým jsme točili, bylo vidět, že i když se snaží dostat do švédské společnosti, vystudoval tu švédskou školu, umí švédsky, stejně nebude pro ostatní tím Švédem. Je stále „ten černej“, „ten Arab“. Nedíval se v dětství na ty stejný večerníčky, a ukázalo se, že stát se Švédem je mnohem víc než jen dostat azyl a mít na papíře to razítko.

ŠH: Myslíš, že v Česku to je stejný?

GS: Tak tady ti uprchlíci moc nejsou.

ŠH: Jde mi spíš o to, zda je to typicky švédský, že je náročný se stát uprchlíkem, nebo jestli je to obecně náročný se asimilovat?

GS: Náročný je to všude, ale myslím si, že ten rozdíl je v tom, že Švédsku má na povrch politiku přijetí a solidarity, kterou teda zastávám, ale v realitě to vypadá dost jinak. Tady mi přijde, že lidi jsou prostě xenofobní a ryba smrdí od hlavy. Máš tu politiky, kteří říkají takové věci, za které by šli ve Švédsku pomalu do vězení, nebo byli minimálně stíhání. Tady je to v úplně jiném nastavení ta společnost. Co mě mrzelo a zklamalo je, že jsem ve Švédsku zpětně zjistila, že se ta společnost tváří, jak je přívětivá, a na praktických věcech třeba i je – dá ti ten azyl, dá ti tu postel – ale na té lidské interakci, aby ses opravdu cítila součástí společnosti, selhává.

ŠH: A to jsi zjistila během natáčení tohohle filmu?

GS: Mnohem víc než kdy předtím. Věděla jsem, že Stockholm je šíleně segregovaný město, ale tady když jdu skrze ty kluky, které jsme točili dva roky, tak vím, že strašně dlouho čekali. Já jsem pro ně byla jediný kontakt s mladou Švédkou. Jinak se bavili jen s učitelkami nebo starými ženami, které dělaly ve městě dobrovolnickou práci. Mluvili přitom švédsky, ale že by měli nějakou interakci se Švédy svého věku, tak to skoro ne, což ve chvíli, kdy ti je šestnáct, musí být hrozně těžký. Celkově mi přijde, že co se děje v té společnosti, co se děje v Evropě, je polarizace. Lidé se začínají obracet víc k sobě, národním státům, sílí extrémní pravice, touha po identitě, ta rétorika hlásající „nesmíme se podvolit diktátu Bruselu“.

ŠH: Není to i obecně nedostatkem sebevědomí těch lidí?

GS: Do určité míry ano, ale ne plošně. Ale myslím si, že to upínání k tomu, že je identita důležitá, vychází často z nějakého outsiderovství či pocitu křivdy. I proto se ten film pro mě stal mnohem víc političtější, i když to není to, co bychom označili jako angažovaný film, který by měl šířit nějakou politickou agendu. Doufám ale, že to tam všechno je, a dá se to z toho filmu vyčíst. Další věc, a tím se ještě vracím k tomu scénáři, která mi ale přišla důležitá, byla skutečnost, že se s tím stěhováním naskytla tomu městu možnost začít pomyslně znovu. Šance vybudovat ještě lepší svět.

Podle toho jsme udělali i ten podtitul toho filmu: A Brand New World. To navíc odkazuje i k dystopickému románu Brave New World, Konci Civilizace od Huxleyho. Ono se tam totiž o tom tak i v Kiruně mluví. Nová Kiruna má být ještě lepší, progresivnější, architektonicky vyřešenější, ekologičtější. Vlastně ten nejlepší z možných světů, podle příručky.

ŠH: Paradoxně je to stále ten stejný svět, ale jen část je přesunutá o tři kilometry vedle.

GS: Přesně tak. Naopak se díky tomu procesu rozkryly ty stinné stránky města. Zjistila jsem díky tomu to o té integraci, o konfliktu mezi Sámy a těžební společností, a i konfliktu v některých těch lidech, kterých je sice málo, ale mají nějaké kořeny v té přesunuté části města, a není jim jedno, že se musí stěhovat pryč.

ŠH: My už jsme nakousli tu zvukovou stránku. V jaké fázi se začala skládat ta hudba?

GS: Brzy jsem věděla, že bych chtěla použít varhany. Jedna z budov, které se totiž budou stěhovat, a která je pod vlivem toho těžení, je kostel s nádhernými varhany. Tím, že se tam ale pod zemí každou noc bouchá, se ty varhany rozlaďují. Pavel Jan tak složil takovou kompozici na varhany, kterou nám tam hraje jedna z postav. U první cesty už měl navíc Pavel elektrosluch. A s tím je spojené, že je génius. On je nejen dobrý zvukař, ale hrozně chytrý zvukový dramaturg. Nevím, jestli to tak má vždycky, ale v tomhle případě se dokázal perfektně napojit na to téma i lidi, které jsme točili. Tím, že jako zvukař  nasazuje všem těm lidem každodenně porty, a poslouchá je strašně z blízka, tak je to strašně intimní. A právě i přestože těm lidem nerozumí, tak se s nimi velmi sblížil. Zvuková stránka začala být tedy důležitá, i díky jeho iniciativě a tomu, že přicházel s dobrými nápady.

ŠH: V moderní české tradici dokumentárního filmu můžeme odpozorovat linii snímků, kde je hlavní postavou sám dokumentarista nebo dokumentaristka, který celé téma točí přes sebe. Bylo to něco, o čem jsi třeba také uvažovala?

GS: V docela rané fázi ano. Rychle jsem ale došla k tomu, že by to nebylo správné. Já nemám úplně ráda ty filmy, kde se tohle děje, respektive nemám ráda ty filmy, kde je to samoúčelné, což tady v mém případě by bylo. Ne že bych to kategoricky odsuzovala, ale přijde mi, že by to bylo… …možná by to bylo v něčem jednodušší ten film tak točit, ale taky by mi to přišlo hloupý.

ŠH: Proč?

GS: Protože já jsem se tu svoji perspektivu tam snažila dostat skrze můj výběr postav. Snažila jsem se vytvořit kontext, který třeba někdo, kdo tam žije, nedokázal vytvořit. Někdo, kdo tam žije, by to pravděpodobně natočil třeba víc přes sebe, a to bych úplně uznávala, že by to byl film o nějaké jeho nebo její osobní zkušenosti. Ale já tu zkušenost neměla, a naopak měla výhodu toho, že jsem na to dokázala nahlížet z větší dálky, a třeba vidět spojitosti, které jen tak někdo nevidí. O čem by to bylo, kdybych tam jen tak chodila? Přijede tam holka, která se rozhodne dělat film o místě, se kterým není moc spjatá. Už na tomhle by to ztratilo nějakou legitimitu.

ŠH: Vy jste měli s Kirunou premiéru na festivalu Visions du Réel v Nyonu. Kolem nás se stále mluví o (ne)smyslech festivalů, jak to tedy vnímáš ty? Jak vnímáš svou premiéru v zahraničí?

GS: Ta premiéra byla úplně skvělá. Zpětně jsem velmi ráda, že jsem ten film nejdříve ukázala někde v zahraničí, kde jsem si mohla zaprvé vyzkoušet, jestli je to srozumitelné pro lidi, který o tom projektu nic neví, nemají očekávání ode mě nebo od toho materiálu. Ty témata filmu mají být podle mě natolik univerzální, aby je pochopili i lidé v zahraničí. Může to být, že točíš o n ějaké konkrétní politické situaci v Čechách, ale to téma musí být tak univerzální, aby to mělo výpovědní hodnotu i venku, což mi bohužel přijde, že často v českých filmech není. U hodně dokumentů, co se tu točí, mi přijde, že jsou opravdu jenom to, o čem jsou. A můžou být zajímavý pro nás, ale vlastně pak zapadnou někde, protože už nebudou aktuální ani pro nás, a tedy absolutně pro nikoho.

ŠH: Myslím, že Hanka Nováková to krásně shrnuje jako „filmy – reportáže“…

GS: V podstatě jsou to reportáže. A já nevím, čím to je. Myslím si, že poslední roky je alespoň u nás na katedře dobrá tendence, že se lidi nebojí dělat témata, která se odehrávají jinde, což není nutnost, ale už jen to, že se odváží něco takového točit, je dobře. Ale zase nemám ráda situace, kdy například nějaký Dán přijede do Afriky a ukáže, jak je hrozná ženská obřízka. Tohle osvojování cizích příběhů je svým způsobem potom taky kolonizace. Když ale najdeš nějaký dobrý příběh v zahraničí, tak se nemusíš vázat tím, že se děje v zahraničí.

Ono by stačilo dělat i ty příběhy jenom tady, ale bylo by dobrý zformulovat je tak, aby dokázaly být srozumitelné pro ostatní. Hodně slýchávám různý opovrhování festivaly. Slyšela jsem xkrát během toho, co jsem dělala ten film, že si mám dát bacha, ať to není „eurodokument“ – to jsou takové ty filmy, které objíždí ty festivaly, třeba někde i vyhrají cenu, ale vlastně jsou plochý. Přitom, když tady někdo točí o nějaké volební kravině, co se stala před třemi lety, tak tomu tvůrci nikdo neřekne: „hele, bacha, tohleto nikoho nezajímá.“ V něčem jsme v tomhle ohledu ještě nastavení jinak.

ŠH: Ten film nicméně ještě vznikal na škole. Máš pocit, že to taky určilo podobu toho filmu?

GS: Určitě ano. Musela jsem udělat takovou klauzurní verzi, která měla čtyřicet minut. Ta třeba vůbec nebyla taková, jako je ten výsledný film. Bylo to super, dělat to ve škole, protože jsem měla tu možnost to konzultovat s těmi lidmi. Chodila jsem do dílny k Martinu Marečkovi, který mě vlastně podporoval a celkově to většina pedagogů i spolužáků brali, i když byli skeptičtí. Od pár lidí jsem ale cítila přesně to opovrhování. Nevím, buď jsem slyšela něco v tom smyslu, že je to příliš ambiciózní, nebo že je to povrchní, a není tam konflikt a téma.

ŠH: Já měl na FAMU pocit, že cokoli bylo ambiciózní, bylo už rovnou špatně.

GS: A to mi přijde úplně blbě, ale taky se to snad třeba mění. Každopádně si myslím, že točit ten film na škole, byla dobrá zkušenost. I když ty první roky mě hodně zdeptaly. Vím, že kdybych ten film dělala mimo školu, tak bych mnohem míň pochybovala o sobě, a dělala to tak, jak chci. Pamatuji si, že první rok jsem se cítila hodně v kleštích, protože mi někdo řekl tohle, někdo jiný zase tamto. Teď jsem zpětně ale ráda, že jsem si tím prošla, a že už to mám jako nějakou uzavřenou kapitolu. Vím totiž, že jsem se díky tomu upevňovala v tom, že to opravdu dělám podle sebe a správně.

ŠH: A když se na závěr podíváme do budoucna: máš nějaká témata na nový film?

GS: Mám teď jedno takové téma, které začínám vyvíjet, a je docela jiný, ale ještě ho nechci prozrazovat.

ŠH: A je to český téma srozumitelný pro zbytek světa?

GS: Všechno je český téma, to je o optice. (směje se)

ŠH: Tak ty jsi říkala, že tu tvůrci točí někdy český témata pro Čechy, ale nesrozumitelně pro zbytek…

GS: Z tohohle hlediska ne. Ty pilíře nejsou český a nebude se to natáčet v Čechách, ale je to stejně české téma. Jde jenom o to, aby se tady ta optika nastavila tak, že tu nejsme nějaký izolovaný ostrůvek, který by se neměl zajímat o celosvětový dění. Ale taky jsem teď natočila krátký hraný film s Honzou Hechtem. Šlo o jeho čtvrťácký film na FAMU. A hrozně bych teď chtěla zkusit si natočit něco hraného.

Mám tak teď nápady na scénáře hranějších forem. Vlastně i ta metoda v Kiruně je stylizovaná ve smyslu, že je hodně připravená a hodně jsme vymýšleli situace, které chceme natočit, a které řeknou to, co potřebujeme. To je něco, co mě baví. Něco na pomezí dokumentu a hraného filmu. Vycházet z reálných událostí, ale mít tu možnost to odvyprávět přesně tak, jak bych chtěla.

ŠH: Například ve švédské kinematografii tedy Ostlundův film Hra?

GS: Třeba. Já mám Ostlunda hodně ráda a musím si právě někdy dávat bacha, abych to nedělala přesně jako on. Je ale podle mě skvělý režisér, protože je vnímavý vůči světu a zajímá se o ty témata, který zpracovává. Dělá si rešerše a všechny jeho věci vychází z opravdového světa, a to je ve filmu cítit. Takže ano, něco jako jeho Hra.