Kameramanka Klára Belicová vybírá pět záběrů z filmu Sněží, který se nedávno objevil v českých kinech. Které framy pro ni nejvíce vystihují tento film a proč? Přečtěte si první z příspěvků nepravidelné rubriky Pět framů.
Film Sněží! se natáčel na kameru Sony Fs5 s externím záznamem do
rekordéru Odyssey, který umožnil zaznamenávat RAW data v rozlišení 4K.
Optiku jsem zvolila sadu objektivů Zeiss Standard T 2.3, zapůjčenou z Panavisionu. Jsou to starší skla, která mi vyhovovala svou měkkostí a nedokonalostí. Mají takzvaně už něco za sebou a myslím, že se svou charakteristikou hodily k náladě našeho filmu více, než opticky perfektní a příliš ostré objektivy.
První záběr filmu. Tereza schovaná v keři. Mám ráda melancholičnost a určité tajemno v tomto záběru, neurčitost místa. Slyšíme jen zvuky svatebního obřadu opodál. Tereza schovaná před touto situací a snad i sama před sebou.
František odjíždí. Terezin poslední pohled na rozloučenou. Miluju ten moment, kdy jsem jako divák hluboce s ní a zároveň v druhém plánu čtu výrazy ségry, babičky a mámy. Jedna už ví, druhá nic netušíc mává na rozloučenou a třetí vůbec nic nechápe. Poté, co ségra odvede babičku pryč ze záběru, zůstává jen Tereza s mámou a mezi nimi dlouhý prázdný prostor, který čeká na vyplnění…
Formát 1:2,35, který jsme primárně zvolily kvůli snímání postav v rámci celků přírody a krajiny, podle mě posloužil skvěle i v této situaci ve velikosti „čtyřpolodetailu“.
Šlofík po práci. Blízkost, přátelství. Klid a bezstarostnost. Vertikály stromů se naklání, stav beztíže.
Absolutní pouto. Křehkost a čistota.
Snažila jsem se o jednoduchost vyjádření. Středová kompozice, jemné světlo
brzkého rána, omezená barevná paleta.
Do tyrkysové monochromatičnosti vstupují ze spodního rámu obrazu dvě červené postavy. Svými tempy čeří hladinu, vytváří na ní světlé linie odrážející se oblohy. Jak mizí pod vodou, ztrácí i svou barevnost, kterou z nich jezero smývá. Vše postupně halí soumrak a my, stejně jako naše postavy, zůstáváme samy se sebou.