„My chceme zpátky motýle! A ty včely mají rády tu řepku, ať si říkají novináři, co chtějí,“ tolik o současném stavu motýlstva a včelstva v Česku. Andrej Babiš a jeho svérázná random dadaistická poezie obletěla internety, otřela se o kde koho, a letí zase dál. Úroveň reprezentace kvality hmyzího života je v tomto ohledu poněkud neuspokojivá. O lidech (aspoň některých), vypovídá ale mnohé.
Vlastně to už skoro hraničí s tím, že jsou včely trochu klišé.
Než by o to Babiš jakkoliv stál, přidává se k trendům. Včely jsou stále více zásadním společenským tématem. A současný stav dokumentární tvorby to jen potvrzuje. Nenajde se snad ročník za poslední pětiletku, ve kterém by nevznikl alespoň jeden výrazný film o včelách, který objíždí významné festivaly. Vlastně to už skoro hraničí s tím, že jsou včely trochu klišé. Přesto nepřestávají fascinovat.
Na počátku toho všeho stojí film Víc než jen med (More than Honey, 2012), který v mnoha ohledech poukázal na to, jak vymírání včelstev není znakem jenom současné ekologické krize, ale jak je i nepříjemnou ukázkou krize lidské. Dnes si z filmu pamatuji především scénu, jak v Číně opilovávají stromy místo včel lidé v bílých sci-fi kombinézách. Od té doby mě trochu děsí představa, že med, který si mažu ráno na chleba, vyrobili východní soudruzi místo včelky Máji.
Letos na scénu přichází ovšem trochu jiný roj. Film Honeyland, který vyhrál světovou dokumentární soutěž na Sundance, opilovává snad všechny festivaly, které jsou v dohledu, nehledě na kontinenty a zaměření. Jeho dva tvůrci, u kterých se trochu bojíte, jestli na vás taky nevytáhnou žihadlo, se skleničkami medu obráží festivaly též.
Přitom, když se na film díváte, nejprve vám naskočí klasické schéma. Říkáte si, no jo, opuštěná paní v Makedonii, která má jenom to svoje včelstvo a umírající stařičkou maminku, žije si spokojený život na vesnici a je to krása. Romantická pastorála s úžasnými šerosvity z domu Hatidze a její matky, kamera se drží jak včela na stěně, dělnice bzučí, občas ďobnou a víc nic. Mohl by to být takový obraz-včela, co neurazí, nenadchne a jde se dál.
Trochu delší expozici ale pak vystřídá první zajímavý plot point. Včely začínají umírat. A kdo je na vině? Hleme, sousedovic neurvalé včelstvo. Najednou se pohodička rozpadá a Hatidze se život komplikuje – jednak se jí horší vztahy se sousedy, její včely, které ji i živí, pomalu umírají a stejný osud brzy čeká i její maminku. Kdo a co jí tedy zbyde? Z filmu o včelách a podmanivé makedonské krajině se najednou stává subtilní osobní drama ženy, která zůstává ve světě zcela osamocená.
Film měl původně skončit jako krátký etnografický snímek, který se mohl promítat někde v muzeu. Filmaři ale vytrvali a objevili zcela univerzální osobní příběh, který se dotkne každého, nehledě na jakoukoliv hmyzofobii. Je to snímek, který vlastně není o včelách, i když by název mohl napovídat něco jiného. Snímek, který se táhne jako med, má niternou pichlavost, zlatou barvu a z hlavy jen tak nevybzučí.