„Říká se, že žádný strom nemůže růst do nebes bez toho, aby jeho kořeny sahaly až do pekla“ C.G.Jung
V Tibetské Knize mrtvých se vědomí poté, co opouští pozemské tělo dostává do podsvětí. Tam, je duše v několika rovinách zkoušena sérií hněvivých božstev a zažívá muka. Připomíná Dantovo peklo a očistec, skrze které se ztrápená duše doznává hříchů a posléze vrací zpět do říše živých.
Příroda v zimním období dlouhých nocí podstupuje každoroční očistný rituál smrti části vlastní flóry, aby při jarní rovnodenosti znovu začala rozjíždět barevný karneval života. Ženské tělo každý měsíc zažívá podobný rituál, aby tím započalo nový cyklus plodnosti. Chlapci v Australských kmenech procházeli bolestivým iniciačním rituálem obřízky, aby se tímto symbolickým aktem postavili po bok ostatních dospělých mužů. V křesťanství si lidé připomínají ukřižování Ježíše Krista, dávají význam jeho utrpení a na jaře slaví jeho zmrtvývstání v podobě Velikonočních svátků. Ve Védách je velký vesmírný cyklus rozdělený do několikatisíciletých období, kde poslední Kali Yuga je symbolem celospolečenského úpadku, bolesti, temna a strachu. Následně celý cyklus přechází znovu na svůj začátek k mnohem vstřícnějším obdobím. Jde najít tisíce dalších příkladů. Každý z nich má společné – když končí něco starého a nové vzniká, zřídka se to obejde bez bolesti.
V dramatu, ve kterém dochází k vnitřní proměně postavy je to stejné. Postava se skrze krizi mění a na konci příběhu se zdá jiná než na svém začátku – třebaže jde jen o drobnou změnu v její perspektivě.
V krizové části takového dramatu se postava nachází někde na pomezí mezi svým starým a novým já. Postava si v cestě za svým vědomým cílem (či nevědomou touhou) stále více uvědomuje, že dosavadní osvojené vzorce chování přestávají fungovat nebo si jimi dokonce škodí. Je tu analogie přechodových fází vývojové psychologie, kde infantilní představy nabité v minulosti, se ve světle současnosti ukazují jako již nepoužitelné. Postava se stává zranitelnou a její dosavadní vybudovaný svět je v ohrožení. Musí svléknout část svého já, která je už dávno minulostí, ale kterou sebou stále nosí v přítomnosti.
„V náboženském smyslu Bůh odhaluje svoji druhou, sadisticky mučivou tvář a připomíná, že je Pánem nahoře i dole.“
Dlouhou dobu si postava není schopná uvědomit problém v plném rozsahu, protože podstatná část potřebná k uvědomění je schovaná hluboko v jejím nevědomí. A tak jistou dobu pokračuje tak jak doposud. Čím déle ale čerpá ze svého starého já a odmítá opustit staré představy, tím křehčí se stává vůči přítomným silám. Její dosavadní strukturu začíná nemilosrdně narušovat chaos, který ji postupně vytrhává prvky z doposud vybudovaného řádu. Zdá se, že všechny okolnosti se snaží postavu
z vnějšku či vnitřku ničit a okolní svět se tak stává zlem. V náboženském smyslu Bůh odhaluje svoji druhou, sadisticky mučivou tvář a připomíná, že je Pánem nahoře i dole. Tím dokazuje, že ten, kdo vládne peklu, je vlastně on sám a začíná nutit postavu podřídit se vůli Boží.
Budoucnost se zdá bezvýchodná a s minulostí se již nedá identifikovat. Přítomnost se tak stává nesnesitelnou. Pokračovat jako doposud už není možné.
A tak je svým způsobem postava odsouzená vnitřními nebo vnějšimi okolnostmi podstoupit symbolickou smrt vlastního já. Čím více je smrt objektem strachu, tím více je bolestná. Člověk se nechce vzdát toho, co považuje za svůj zájem a pociťuje tak utrpení.
Postava považuje chaos, který ji rozežírá za destruktivní zlo. Paradoxně je to ale přesně to, co jí vytváří prostor ke konstrukci nového já. Smíření s tímto paradoxem vede k relativizaci dosavadních představ. Postava začíná experimentovat v jednání, které do té doby potlačovala a považovala za nevhodné. Tento proces je v psychoanalýze známý jako přijímaní obsahů nevědomí. Postava se tváří v tvář staví svému vlastnímu stínu, který obsahuje vše s čím se doposud odmítala identifikovat, nebo si neuměla přiznat. V mytologii to bývá ta nejtemnější část v podsvětí. Je to nejintimnější boj s vlastním strachem.
Tento moment má právě tolik podob, kolik je příběhů a postav. Obecně lze říct, že postava svůj strach pozře, jinak bude pozřena. V obouch případech dochází k asimilaci a dvojice protikladů tohoto boje zaniká. Dobro a zlo se taoisticky míchá a ztrácí své kategorie. Celé série protikladu rozštěpené v samotné postavě nabívají vzájemnou jednotu a paradox mizí. Dochází k prozření.
Postava již dál neprožívá rozpor ve věcech, které doteď vnímala. Rozpor je
dialekticky překonáný a vědomí se posouvá do nového řádu. Z perspektivy postavy se zdá, jako by se svět změnil a sama na něj začíná reagovat novým způsobem. Tím se dostává mimo sevřenou oblast krize a stává se svobodnější. Volně vystupuje z vlastní smrti, z temnoty strachu, z vlastního omezení – zpátky do života.